Asi si za to můžu sám

Středa v 8:59 | miraur
Ulehaje do trávy, poznal jsem opět tíhu své chandry, svého smutnění. Unaven jsem nechal běžet své myšlenky jako oblaka na nebeské báni nade mnou, přemítaje, kde jsem zase udělal chybu.
Začalo to přece tak nevinně. Narozením. Tedy mým narozením. Byl jsem jako každé dítě zvídavý až zvědavý. Hltal jsem všechno kolem jako houba vodu. Rozeznal jsem pstruha od lipana v horské tůni, ropuchu od skokana pod lopuchem i zpěv skřivana v povětří od típání sýkory.
Pod tvrdou rukou otcovou jsem také rychle začal rozpoznávat, co se smí a co se nesmí, co je dobré, co zlé a co se má a co se nemá. Maminka a babičky mě pak společně s ostatními vnuky utěšovaly nějakou tou sladkostí a otevřenou náručí. Jak byly něžné ty jejich upracované ruce, když hladily…
Ještě než jsem začal chodit do školy, vděčně jsem listoval slabikářem a louskal hlásky, pak slova, pak věty jako o závod. Ve škole se mi ta chuť poznávat pomalu vytrácela. Zdálo se mi totiž, že věci, které jsem chtěl znát, jsem prostě věděl tak nějak odjakživa. Ale ty, na které jsem snad neměl vlohy ani chutě, ne a ne do hlavy dostat. Ani pod tíhou otcovy těžké, slévárenské ruky tam prostě ty vědomosti nepadaly. A možná právě proto.
Nebyl jsem nikdy sportovní povaha. Nechápal jsem, proč být někde nejrychleji, první, proč doskočit nejdál atd. A křik a spílání trenérů a cvičitelů všeho druhu mě připadal podivný a zbytečný.
Možná právě v tomto prenatálním stavu mé dospělosti jsem se zařekl a přestal jsem bojovat tam, kde to bolelo… Ano, myslím, že tam se to někde stalo…
Právě proto asi dodnes rád dělám věci, které mi jdou tak nějak hladce, třebaže jsem u toho zedřený jak pes. A vášnivě nerad zas dělám práci, která mi není po chuti, přestože mi jde na pohled lehce a obratně.
Jsem v tom tak nějak zacyklen. A přestože vím, jak by to mělo zafungovat, abych dokázal to, nebo udělal toto, nedbám a překvapen se dívám sám na sebe, jak jsme zoufalý a nemohoucí, přestože stačí třeba jenom zvednout telefon, nebo šroubovák, nebo říct někomu děkuji či mám tě rád.
Je to však na mou duši tíha tak nesmírná, že s pocitem jakoby v rozteklé smole uvězněn, nemohu zvednout nohu, ruku ani mysl. Jen smutně a s tíhou na srdci smutně se dívám sám na sebe a čekám, až se něco stane, a jelikož se nestane nic, kromě toho, že se na mě šéf útrpně podívá, žena mě zjebe a kamarádi se mi vysmějí, ulehám s nastupující chandrou do svého lože, abych tu chmuru velikou zaspal.
Někdy však, jako kapička živé vody přiskočí inspirace, či jiný popud a ta tíha věků, ta pavučina snů, která mě drží v tenatách, se rozpustí jakoby zázrakem, či mávnutím kouzelného proutku a stejně jako pstruh v potoce mrsknu sebou, radostně vytáčím potřebná čísla, vyřizuji dříve nemožné věci, šroubuji ty hrozné poličky, radostně si pohvizdujíce oblíbené písničky a objímám svou milovanou ženu, která mě ještě před hodinou naštvala další "nepochybně oprávněnou" poznámkou.
Snažím se v návalu energie dělat všechny ty věci, které po mě ostatní chtějí, bez koulení očních bulev, s úsměvem na rtu a s vtipnými poznámkami, dokud někoho tím nenaštvu nebo se nevyčerpám, abych opět zapleten se do sítí svých chander, ulehl v tísnivém usebrání v samotě nory svého vlastního nitra.
Tak den za dnem se tyto stavy střídají a budou se střídat, dokud nepochopím, že je to vše jenom iluze mých představ, která mě svazuje i osvobozuje dle plánu, který jsem si naordinoval snad kdysi v mládí, když jsem kličkoval mezi otcovými tresty a konejšivými náručemi ženského pokolení našeho rodu.
 

Opravdu chcete mít srdce na pravém místě?

7. června 2018 v 8:42 | miraur
Řeknu vám, mít srdce na pravém místě, tedy fyzicky, je nesmírná výhoda v okamžiku, kdy vás považují třeba za upíra. Ovšem než si tuto výhodu užijete, musíte projít a zažít spoustou nepříjemností.
Začne to třeba tím, že vaše milující matka nebo nová známost zjistí přiložením své láskyplné dlaně na levou část vaší hrudi, že… ???? Nad hlavou se jí objeví velký otazník, pak ještě větší vykříčník !!!! a z úst vyletí něco jako: Ježišmarjájózef! Tobě netluče srdceéééééé! Ty jsi nemrtvýýýýý!!!


Pokud žijete v nějaké zapadlé oblasti, kde lišky dávají dobrou noc a fráteři určují, co je dobré a co zlé, máte filozoficky řečeno tedy doslova PROHRÁNO. To, že vám "netluče" srdce se roznese velmi rychle. Lidé vás přestanou zdravit, začnou se vám vyhýbat a nepustí v neděli do kostelíčka. A nikomu to nevysvětlíte, protože najednou nemáte komu.

Mno. A pak se jednou chlapi v hospodě při pivku a něčem ostřejším prostě domluví, že se s vámi musí něco udělat, protože se sousedovi narodilo mrtvé tele, v ovčíně NĚKDO zardousil pět ovcí a babka z pasek vás viděla při ouplňku, jak chodíte po střeše zrovna tam, jak má komůrku moc pěkná dcera pana řídícího. Víte, však ta jak je pořád bledá chudinka. Je úplně průhledná. Jakoby ji něco, nebo někdo vysával energii nebo dokonce krev?! A šuškyšuškyšušky…!

A odplata už jede na plné obrátky. Najednou zjistíte, že vás sousedi, ano, samozřejmě i vaše rodina, ženou někam za vesnici. No, ano, právě tam, jak jste si jako děti hrávali na upalování zlých čarodějnic.


No, a v okamžiku, kdy na vás střílí stříbrnou šipku nebo zatloukají olšový kolík tam, co byste měli mít srdce, vás při troše štěstí nezabijí. ANO, tady je ten okamžik, kdy je dobré mít srdce na PRAVÉM MÍSTĚ.

Ovšem. Tato výhoda se o několik dní později může znovu zvrtnout ve váš další problém. Protože po řádném pohřbu až se proberete z mdloby, kterou vám způsobil ten zatracený kolík a ztráta krve, VSTANETE Z HROBU. Tedy, pokud vás klasicky jako upíra položí do mělkého hrobu někde v lese, ledabyle vás zaháží a k smrti vyděšení utečou domů.

Vy víte, že jste živí a hledáte pomoc samozřejmě mezi blízkými. Ti vás ale v oprávněném děsu nejprve zasypou všemi zásobami česneku, co doma mají a pak vás polejí kýblem svěcené vody. Tím si ale, a zase kvůli vám, sami zasejí do svého podvědomí další rychle klíčící semínka děsu. Neboť každý začínající medik ví, že hygiena je půl zdraví a česnek je přírodní antibiotikum. Tedy ta rána, která zůstala po kolíku či střele, se rychle a bez potíží zahojí. Vás to sice bolí, ale protože jste raději zalezení někde dále od lidí (po ruce vždycky bývá nějaká ta babka kořenářka, která se ani čerta nebojí a protože vás rodila, zná vaši diagnózu), rychle se v klidu hojíte a nabíráte síly.

V případě, že byste se pokusili o opětovný kontakt s příbuzenstvem nebo dokonce s místním lékařem, máte jistotu nějaké další vychytávky ve způsobu vašeho usmrcení. Například by vás mohla vlastní babička polít terpentýnem nebo benzínem a dcera podpálit. U toho by jistě zpívaly s hrůzou v hlase nějakou pěknou písničku z kostela ve stylu Na Velehradě bratři ze Soluně nebo Ejhle oltář… Pokud by vás ještě před tím neumlátili růžencem nebo znovu nepropíchli pro změnu křížkem, který visel pro podobné případy na stěně nade dveřmi.

Za rodinným lékařem bych asi taky pro jistotu nechodil. Zřejmě by vám z čistě vědeckého zájmu pro změnu chtěl uříznout hlavu, a třeba zrovna tím nožem, kterým si chtěl právě nakrájet ledvinky na přípravu pozdní svačinky.


A tyto všechny hrůzy by mohl teoreticky člověk podstoupit, pokud by měl srdce na pravém místě.
Tak co, moji milí upírci? Je tady snad ještě někdo, komu je líto, že NEMÁ srdce na PRAVÉM MÍSTĚ ;-)

Konec je začátek, tak pojďte dál

21. května 2018 v 14:52 | miraur
Na začátku jsem si myslel, že to dobře dopadne. Teď ani nevím, jestli je to konec všeho, nebo jen další začátek něčeho jiného.
Když jsem se narodil, byli všichni moc rádi. Hlavně teda samozřejmě maminka, babičky a dědečci. No a samozřejmě také taťka. Tomu ovšem hned bylo divné, že ten kluk má slabé nožičky a ručičky. Tož postupem let zjistil, že ze mě nebude ani fotbalista, ani lyžař, dokonce ani šikovný dělník. Neboť má tělesná konstrukce neodpovídala žádnému manuálnímu zadostiučinění pro důvod být na tomto světě.
Se svou postavičkou do jazzu, jak mi kamarádi říkávali, jsem nicméně o to více žil takovým tím vnitřním životem. Hodně jsem četl. Pod lavicí, ve škole, pod peřinou v noci doma a třeba pod jabloní na zahradě. Zdálo se mi to být romantické.
Postupem času jsem propadl na chvilku také těm zachmuřeným ezovědám a jedna paní s uhrančivýma očima mi předpověděla, že ve 42 letech bude konec. Ale neznamená to SMRT, říkala. A jéje. Pomyslel jsem si. Jakmile někdo tvrdí, že to tak URČITĚ nebude, tož to tak většinou je. Ale co, bylo mi nějakých dvaadvacet a svět byl krásně v mých očích rozkvetlý, tak co bych si lámal hlavu.
Léta poskočila o nějaký ten roček a doslova se překulila přes třicítku a přelezla přes čtyřicítku. Vzpomněl jsem si na tu paní, a občas jsem se v noci probudil zpocený ze sna. Už? Ještě ne už? Tak ještě ne. Tak dobrou. A 41 na mě vyjukla a plíživě, jako mlha na podzim se blížila 42ka. No, říkal jsem si, kdyby náhodou, tak tady jsou čísla a hesla mých kont a adresy, kam by mohla rodina popřípadě rozeslat parte a další drobnosti. Začal jsem si všechno pečlivě uklízet. Vzpomínky do jedné krabice, žhavá současnost do další a tak dále. Sestra dostala přesné instrukce, co a jak udělat s mým popelem a co zazpívat až vítr ten zbytek mne roznese po kraji.
Juj a už je to tu. 42ka! Odbila půl noc a… A nic…?! Teda žádná paní s kosou, žádný záblesk a konec. Ani jiné očekávané efekty, které zahrnují od tunelu přes veselé a baculaté andílky až po pochmurného převozníka na řece Stix. HU! Prostě nic se nestalo...! Říkám si, ta baba KECALA! Kurnik. No, a z toho vzrušení i trošku zklamání jsem teda usnul. Ráno první gratulační sms a večer malá oslavička. A život šel dál.
Teď, když se po čase na ten zlomový okamžik ohlížím, říkám si, že asi měla ta baba pravdu. Ten rok jsem se, jak říkaly především mé příbuzné, KONEČNĚ oženil. Změnil jsem svou dlouholetou práci a lidé, které jsem potkával, se kolem mě takřka komplet, vyměnili. Takže smrt to nebyla, ale konec to teda byl. A možná, že to nebyl ani tak konec, ale spíš začátek. Najednou mi to došlo. Konec nebo začátek, ono je to vlastně jedno. Vidím to jako dveře. Z jedné strany je napsáno: KONEC, a když člověk vleze dovnitř a otočí se, je na těch samých dveřích akorát z druhé strany napsáno: ZAČÁTEK.
S tímto pochopením tedy čekám na ten skutečný konec s vnitřní jistotou, že to bude jen další začátek v řadě.
 


Prosím o kladné vyřízení...

21. března 2018 v 12:06 | miraur
Vážená komise,

rozhodl jsem se reagovat na vaše rozhodnutí, že nejsem hoden, abych napravoval spravedlnost, která mě podle mého názoru nespravedlivě vehnala do této situace.
Nejsem od přírody žádný zbojník ani revolucionář. Trpně snáším jakékoliv úsilí o mou převýchovu v člověka systémového a loajálního. Ovšem navzdory veškerým snahám se vždy vyskytne okolnost, která mě přímo dotlačí do pozice, jež ze mě dělá rebela, kverulanta anebo dokonce odpadlíka!

Začalo to už ve školce, kdy si všichni chlapci hráli se sklíčky od perníkových srdíček. Dávali si je na papučky a podsouvaly své nožky pod zástěrky holčiček. Moc jsem po tom sklíčku toužil, neboť dělalo takové pěkné prasátka na zeď. Když jsem jej po jedné pouti získal z perníku, který patřil původně mé mladší sestře, ihned jsem se jal je vyzkoušet především ve školce. Chtěl jsem zjistit, co tedy pod zástěrkami kamarádek uvidím. Nicméně, v okamžiku, kdy jsem vsunul nenápadně papučku se sklíčkem pod oranžovou zástěrku s bílými puntíky, dostal jsem vzápětí lepec od slečny učitelky a po příchodu mého tatínka, jsem vyfasoval ještě další tresty v podobě klečení v koutě a propadnutí zrcátka ve prospěch mé sestry.

Dále pak ve škole se mi dělo bezpráví. Jsa celkově slabší fyzické konstrukce, vydedukoval jsem, že své tělo nejlépe posílím, když se budu účastnit přátelských šarvátek s mými spolužáky Jurou a Mírou, kteří byli chlapci svalově nadmíru vybavení. Rvali se totiž pořád a neustále. Tedy jsem se nejprve nesměle s nimi kamarádil, občas nějaký ten štulec jsem jim vrátil. Ovšem po čase už jsem byl součástí jejich každodenní hry a rval jsem se radostně a šťastně s oběma. I vyzýval jsem pak ke rvačkám také starší spolužáky. Zpočátku s nevalným úspěchem Nicméně postupně jsem dosáhl jisté zručnosti a mrštnosti a již jsem se nemusel bát projít chodbou ani kolem tříd nejvyšších ročníků.
Výsledek, který jsem ale očekával, se nedostavil. Mé tělo nenabralo ani síly, ani svalové hmoty. Naproti tomu má pověst hodného a pilného chlapce byla silně pošramocena. Výchovných pohlavků ze strany učitelského sboru přibývalo a s těmi také poznámek v žákovské knížce a opětovného domácího trestání také přibylo.

Na střední škole jsem chtěl rovněž zapůsobit na své spolužáky, a tedy jsme se ve volných chvílích s o to větší vervou věnovali pivu desítce, cigaretám značky Start i Mars i desertním vínům jablečným a rybízovým zvaným čučo či jaryna. Výsledkem pak bylo několik po sobě jdoucích podmíněných vyloučení z internátu.
Vojenská prezenční služba proběhla z mého pohledu takřka hladce, neboť jsem se držel rady svého otce: Nesnaž se být nejlepší ani nejhorší. Drž zlatý střed a přežiješ…

Navzdory tomu jsem při vstupu do civilu na okresní vojenské správě zažil šok, když pan kapitán jenom kroutil hlavou a ptal se, co jsem na té vojně dělal. "Pojďte se podívat, jaký jste dostal posudek do civilu. Kdyby tady byli ještě komunisti, musel bych na vás nasadit prokurátora…" Při nahlédnutí do spisu jsem se dozvěděl, že jsem nedbal disciplíny a proti velitelskému sboru jsem podněcoval své spolubojovníky až ke hranicím vzpoury…
V každém zaměstnání jsem dbal vždy na dobré vychování a kolegialitu. Nicméně po čase, když jsem zjistil, jak se věci mají, byl jsem poněkud vzpurný vůči nadřízeným. Ale pouze v okamžicích, kdy jsem věděl, že dotyčný nespravedlivě kárá mé spolupracovníky.
A když nepomohl můj protest, raději jsem sám opustil zaměstnanecký poměr, abych nevzbuzoval horké chvilky sobě i svému okolí…

A teď mi tedy řekněte milé rameno spravedlnosti, co mám dělat? Mám snad jít do politiky?

Děkuji za kladné vyřízení mé žádosti.

POKUSY HAIKU X

15. března 2018 v 12:03 | miraur |  HAIKU
Začalo jaro.
Vzduch rozmarně zavoněl.
Ptáci řvou touhou.
***
Pozvolna vadnou
fialky v dubnovém slunci.
Za rok se vrátí.
***
Staré stodoly.
Vůně sena a prachu.
Zašlé vzpomínky.
***
Blatouchy kvetou.
Potůček přes kameny
brblá si písničku.
***
Sníh v dubnu hřeje.
Rozkvetlé stromy spálí.
Pak zmizí v dáli.
***
Polibek v letu.
Hladinu rozvlní dotek.
Vlaštovky jsou tu.


***
Mé tělo, jako
kotva v moři života
drží mou mysl s tvojí.
***
V západu slunce
vidím uvadat květy.
Vzbudí se zítra?
***
Dívky na jaře.
Shodí svršky a hned zkrásní.
Sprcha nezabírá…
***
Jak o statný dub,
opírám se o tebe -
můj učiteli.
***
Slunce a ptáci
budí mě ze snů časně.
Škoda den prospat.
***
Komu to vadí?
Děti se prohánějí -
Vrabčáci rozdrhlí.
***
Láskyplně hledí
si do očí milenci.
Splynou dnes v noci?
***
Zas párty v kempu.
Tráva tančící v rytmu
Spát se nebude.
***
Noc ve stanu plní
sny z dětství. Avšak záda
a prdel dost bolí.
***
S vlaštovkami letím
nad hladinou potoka.
Léto už přišlo.
***
V lesích se skryji
jak poustevník pradávný.
Slunce dnes pálí
***
V půli cesty jsem.
Vrchol je zahalený v mlze.
Nevěstin závoj.
***
Neznám tě ještě.
Dívko z mých snů, však líbat
tě chci navěky.
***
Těhotné mraky
spustily kanonádu.
S dětmi déšť tančí.
***
Bouřka se blíží.
Čerti už válí sudy.
Jiskry jen srší. Prásk!
***
Staletý buk sní.
Nevěstě ženich zpívá -
okouzlen krásou.
***
Hřibů všude plno.
Slibují bílou zimu.
Dlouho nebyla.

POKUSY HAIKU IX

15. března 2018 v 12:02 | miraur |  HAIKU
Toulám se lesem.
V spadaném listí hledám
vzpomínky z dětství.
***
Hádka v hospodě.
Opilí dědci lají.
Všechno je jinak.
***
Sněhové mraky
jak prachové peřiny.
Nezahřejí však.
***
Houslový trylek
jak skřivani v oblacích
roztančí dívky.
***
Tajemný advent.
Slibuje světlo. Snad to
Ježíšek stihne.
***
V zimě jak v létě.
Slunce je stejné, jenom
unavené tmou.
***
Nemocné tělo.
Vyhlížím slunce a smích.
Lék nezabírá.
***
Valašský betlém.
Anděl pije s pastýři.
Ej! Juchuchú… Škyt!
***
Divoké kachny.
Ráno mě budí ze snů.
Zvedá se opar.
***
Nabubřelý hňup.
Hledá furt chyby v druhých.
Slunce se směje.
***
Poslouchám hory.
Příběhy mi vypráví.
Beze slov šumí.
***
Mrazivé slunce.
V krystalcích sněhu duha.
Šlápnu do ní. Křup.
***
Masopustní rej.
Maškary tě strhnou k tanci.
Tváře od šminek.
***
Ptáci v únoru.
Sněhová vánice je
nezastaví. Píp!
***
Masopust ide!
Roby dnes v domě chybí.
Smutný medvěd. Brum.
***
Přikládám v kamnech.
Stejně jak děda kdysi.
Vzpomínky hřejí.
***
V únoru tání.
Brzo voda mizí z kopců.
Sucho přijde zas.
***
Na čele kapky.
Než na kopec vyjdu, aj
třikrát sa zpotím.
***
Sněženky v blátě.
Rozsvítí v předjaří den
jak hvězdy večer.
***
Březnové ráno.
Jinovatka s polibkem
slunce pryč mizí.


POKUSY HAIKU VIII

15. března 2018 v 12:01 | miraur |  HAIKU
Do ticha lesa
řev motorové pily.
Srnče dřímá v mlází.
***
Koupel v rose a
skok přes očistný oheň -
svatojánská noc.
***
Trojlístek mudrců
nad láhví slivovice
sní o víně… škyt!
***
Letní pálava.
Ve stínu jak na slunci.
Chlad sklepa láká…
***
Průtrž mračen sílí.
Ptáci v křoví, jen skorec
ve splavu tančí…
***
Rozpraskaná zem.
Mapa světa, jenž prosí
o vodu a stín.
***
Nový kameňák.
Jaké v něm budou asi
první kvašáky…?
***
Túra na Radhošť.
Žízeň a spousty lidí.
Škleb Radegasta.
***
Po týdnech horka
bouřka ovlažila vzduch.
Směju se, jen tak.
***
Padají hvězdy.
Není čas si přát štěstí.
Jen tiše zírám.
***
Ráno, konec srpna.
Vůněmi těhotný vzduch.
Podzim už klepe.
***
Luční kobylka.
Zvědavá v trávě čeká
na nůž sekačky.
***
Podzimní slunce.
V ranní opar se halí
Jak dívka vlasy.
***
Stejně jak v moři.
Utopím se dnes večer
ve vlnách své ženy.
***
Rozvířený prach.
Řeči starých klebetnic.
Utichnou až v hrobě.
***
Voňavé jablko.
Pod stromem vyčkávám na
osvícení… Bum!
***
Oděný v mlžném hávu.
Za kloboukem václavky
přichází podzim.
***
Čvachtání nohou.
Vůně kopru a kmínu.
Hňápeme zelí.
***
Se svíčkou v ruce.
Ztěžka stoupám k hřbitovu.
Stará kolena.

POKUSY HAIKU VII

15. března 2018 v 12:01 | miraur |  HAIKU
Vlasy té ženy
ač síťkou převázané,
svádějí k hříchu.
***
Blázniví lidé
slaví začátek roku -
a hvězdy jen mlčí…
***
Sněhové vločky.
S větrem na nebi tančí -
duhové víly.
***
Lednové slunce.
Rozjasní oblohu i
mysl všech bytostí
***
Šumění splavu.
Dnes hučí dost nahlas.
Vypnout se nedá!
***
Bílá tma v noci.
Kolikrát jsem minul dvůr -
v chumelenici.
***
Modrá obloha.
Mrazivé slunce září -
radostné děti.
***
Tanec ve větru.
V radostném rytmu bubnů
je z dívky žena.
***
Svítání v únoru.
Sluneční paprsek v šeru
slibuje jaro.
***
Postava v šeru.
Přejdu na druhou stranu -
bál jsem se stínů.
***
Rozjasnila mi tvář.
Navzdory zbytkům zimy -
křehká sněženka.
***
Hlasu mé ženy
a šumění stromů - chci
naslouchat navždy.
***
Slza skanula z řasy.
Za ženu ze sousedství -
zpěv skřivana ztichl.
***
Svět se zastavil.
Ledový prst dotkl se srdcí všech -
zatmění slunce.
***
Modravé nebe.
Sázím česnek a těším
se na úrodu.
***
Ve stínu jedlí
stojí starý muž v plášti -
v očích vzpomínky.
***
Sklonila hlavu.
Touha po slunci je pryč -
zralá slunečnice.
***
V trávě je živo.
Skokani láskyplně mlčí.
Louže už čeká.


POKUSY HAIKU VI

15. března 2018 v 11:59 | miraur |  HAIKU
Kuřátka v mechu.
Schovám je do košíku
Smaženice! Mňam!
***
Kouř z cigarety.
Bouři myšlenek zklidním
modravým dýmem.
***
Duha po bouřce.
Úsměv na tváři nebe -
na usmířenou.
***
Staré chalupy.
Zchoulené do vzpomínek -
dědo, babičko…
***
Stále dokola,
obehrávej noty, až
vytryskne - hudba
***
Poslední píseň.
Labuť steskem rozněžní
lovce v rákosí.
***
V posvátném tichu
hor najednou křik orla -
v skalách nade mnou…
***
Na křídlech větru
mládí výská radostí.
Stařec vzpomíná…
***
Ospale mžourá
kocour na naší studni.
Podzimní slunce.
***
Lesním tichem jdu.
Spadané listí šumí -
steskem po jaru.
***
Upečená husa
roztančí úsměvem tvář.
Hody jsou tu! Mňam.
***
Při pohledu na ranní hladinu
Tisíce sluncí
koupe se ve vlnách moře.
Každá má svoje.
***
Ráno u cesty.
Ojíněné břízy mlčí,
šedivé mrazem.
***
Jako nevěsta
opentlený baránek -
v hody na smrt jde si.
***
Zima se blíží.
Za okny sýkorky jsou.
Zrníčka loudí už.
***
Roční bilance.
Kolikrát jsem uléhal
k spánku střízlivý?
***
Roztrhlá peřina.
Pápěří poletuje
jak fujavice.
***
Tohle nesmíme,
řekl Evě Adam,
trhaje jablíčko

POKUSY HAIKU V

15. března 2018 v 11:59 | miraur |  HAIKU
Jarní bouřka hřmí
nad korunami stromů -
láká déšť květům.
***
Jarem zmožený,
leží žabák v kaluži -
ani se nehne.
***
Rozkvetlé hlohy
lákají tři zmrzlé muže.
Květen je, přec mrzne.
***
Déšť bubnuje teď
za okny odrhovačku
"pochcané" Žofky.
***
V rose ranní sní
duha o modrém nebi.
Marně, ach marně…
***
Opar tě zahalil
jako závoj nevěstu.
Radhošti bájný…
***
Mezi horami
je údolí plné bezu.
Opojná vůně.
***
Jaro odešlo.
Ptáci už nezpívají,
rybám se stýská.
***
Červnové parno.
Třešně se červenají
návrhy vrabčáků.
***
Pro Karmapu a Šamarpu
Černá a rudá.
Dvě hvězdy co prozradí
směr cesty i cíl.
***
Prosba tvých žáků
zní - Óm Ami Deva Šrí.
Vrať se prosím brzy.
***
Kolikrát ještě -
spatřím tě teskně plakat
podzimní ráno?
***
Svatojánská noc.
Děly se věci v horách.
Dávno ohně spí.
***
Pokojně plují
jak na šňůrce perličky -
žlutá housata.
***
V oparu rána
vidím moudrost bohů hor -
polibek vláhy.
***
Na splavu mladé
kachny čekají spolu -
nikdo je nekrmí.
***
Ve spěchu lampu
zažehám při setmění.
Můrám v ústrety.
***
Průtrž mračen v horách.
Hřmění proklestí cestu
bleskům a vodě.


Kam dál