Píseň válečníka srdce

2. listopadu 2017 v 11:27 | miraur

V bojích vlastního života uzrál jsem k názorům, že svět se díky mým výbuchům o nespravedlnosti sice nezmění, ale mohu, když od světa jen o krok odstoupím, s lehkostí jarního vánku uchopit věci do vlastních rukou.

Nejprve jsem bojoval se spiknutím proti mně. Všichni kolem byli silnější, krásnější, úspěšnější, vtipnější a pro druhé pohlaví přitažlivější. Pak jsem zjistil, že nejsem na světě sám, že jsem jen kolečko v soukolí, zrnko písku či kapka v moři.

No, nezměnilo to sice mé zadumání, alespoň jsem ve své bitvě nebyl sám. Byly nás miliony.

Pak přicházely a odcházely dívky mých snů a mé srdce po každé další prohrané bitvě bylo silnější, i když zasmušilejší. Přesto jsem bojoval o každou další květinu jak smyslů zbyvených. Až mě napadla lest motýla. Objevoval jsem další a další květy, aniž bych je utrhl. Zpíval jsem jim své válečné písně a ony mi dávaly napít nektaru. Pak dozrál čas a z motýla se stal zahradník, který slouží už jenom jediné růži a nesní o jiných květech v zahradách sousedních.

Nejpalčivější boj však nastal, když jsem se musel postavit do vřavy, která měla ukázat, zda obstojím také sám před sebou. Neboť všechno kolem poukazovalo na to, že nejednám tak, jak se ode mne vyžaduje. Nezachovávám dědictví svých otců, neopravuji rodný dům, nesázím stromy a neplodím syny. Výčitky ze strany rodiny byly tak bolestivé, že jsem jednoho rána vzal to nejnutnější a strategicky jsem opustil předem ztracenou vartu. Neutíkal jsem z boje, jenom jsem potřeboval nasát vzduch svobody, nabít se energií vítězů a roztáhnout křídla.

V tom odloučení, kdy jsem nic nežádal a vše co jsem získal, zanechával jsem v otevřené dlani, zrodil se ve mně válečník. Odhodil jsem hůl a kutnu poutníka svého nitra a ozdobil se zbrojí bojovníka. Mým brněním se stala trpělivost, mým mečem pozornost a mou silou bezprostřednost. Začal jsem válku ne s celým světem, který se změnil v příznivé okolnosti mého rozvoje, ale sváděl jsem bitvy daleko dramatičtější. Zaútočil jsem na svého největšího nepřítele. Své já.

Byl to boj hodný velkých hrdinů dávnověku. Sváděl jsem bitvy vítězné a urpěl jsem velké porážky. Můj nepřítel zaútočil vždy, když jsem polevil v pozornosti, či vpustil do svého srdce hněv, strach či připoutanost.

Přitáhl jsem tedy uzdu koni své mysli ještě více a zaostřil meč své pozornosti. Také brnění jsem znovu vyleštil tak, aby má pozornost neustupovala ani během nocí. Zapaloval jsem táborové ohně a hlídal své sny.

Plný síly a naděje vrátil jsem se do svého rodného domu, který jsem opravil, zasadil jsem strom a zplodil syny.

Přestože můj nepřítel stále vyčkává na příhodný okamžik, nebojím se jej. Přestal jsem jej krmit svými sny, obavami a nadějemi a on slábne. Když snaží se zaútočit, je to jen ozvěna dnů minulých. Dnes už vím, že můj boj svět nezmění. Přesto držím stále stráž. Snad v dobách, které přicházejí, neupadnu do nastražených tenat a nakonec zvítězím. Ne pro sebe, ale pro své blízké. Neboť drak mého já ještě neřekl poslední slovo. Cítím to.
 

Krocení dynamitu, strachu a šelmy

26. října 2017 v 11:37 | miraur

"Tato ruka zabíjí a této se sám bojím!" Říkával můj hodný skoro dvoumetrový a přesmetrákový strýček, když štípal bukové špalky. Panejo! Po jednom rozmáchnutí se rozletěly od sebe jako mouchy po dopadu ocasu zadek naší krávy. Švih! A ze špalku byly dva, někdy i tři. To jsem obdivoval. Jenom mě nešlo do hlavy proč říká, že touto zabíjí a druhé se sám bojí. Pak jsme zabíjeli králíky. Tedy strýček zabíjel. Vypadalo to jako úder mistra karate. Pěkně malíkovou stranou. Lep! Ušák ani nekvikl. Pak jsem se postavil na stoličku, chytil ještě teplé tělo mrtvého zvířete za zadní běhy a strýček začal s malým nožíkem vysvlékat kožíšek.

Tak teď jsem teda na vlastní oči viděl tu jednu ruku v akci. No, ale jak funguje ta druhá?! Představoval jsem si, že snad můj strýček, když něco provede, dostane tou rukou po hubě, jak se u nás říká. A už jsem jej viděl, jak uhývá a ruka jej dohání... A, plesk! Plesk! Plesk! Hihihihi. Strýc se točí jak káča v čepici... "Drž toho králíka pořádně," bručí strýček a nechápe čemu se směju.

Po čase mi zamotal hlavu ještě víc, protože říkal že ta co zabíjí, že je to dynamit. "Jééé, dynamit!" Tak to teda nevím, jak taková ruka může fungovat. Zase jsem si představoval po shlédnutí Vinetoua, že strýček tou pěstí jen tak máchne a rozbije třeba kamenou horu na štěrk a najde tam zlato. Buch! A je to.

Když jsem trochu povyrostl, už jsem věděl, že si ze mě jenom utahoval. Že přeci nemůže mít ruku na zabíjení nebo jako dynamit. Ale to, že se té druhé bojí, to mi nešlo na rozum...

Pak jsme se s mojí sestrou tak nějak sourozenecky pubertálně škádlili, škádlili až už toho bylo moc (ony ty holky to umí vyšrubovat až do konce kraje). Ještě jsem chvíli vzdoroval jejím řečnickým útokům a pro jistotu jsem si držel ruce za zády. Ale jak už toho bylo přes čáru, zatmělo se mi před očima a něco ve mně mi řeklo, tak ji pleskni a bude klid. Už jsem se na sebe díval zeshora a vidím, jak pouštím ruce, jak obíhají obě dokola a přesným zásahem dopadají na obě líce mé rozčertěné sestry. Plesk! Plesk! "Ty jo, ta sedla...! Mamí, on mňa bijééééé!"

No, na okamžik se mi ulevilo. A bylo po hádce. Ale pak přišla druhá vlna. Absolutního zklamání nad tím, co se stalo. Deprese a lítost, jak jsem se zachoval. Však holky se nebijí! Vždyť jsem se neovládl! Něco prostě za mě převzalo velení mého těla. Co to ksakru bylo? Pak mě napadlo takové přirovnání: mé vnitřní zvíře se probudilo! Hu! To přece nechceme! Ale bylo pozdě, sestřička měla červená líčka, já černo na duši a následně rovněž otisk otcovy dlaně na tváři. Však víš za co...!
Už jsem ale začínal pomalu chápat, jak to ten strýček tehdy myslel. Začal jsem se své ruky bát také. No, ani ne tak mé ruky, ale TOHO, co za mě přebírá moc a úřaduje, když už si nevím rady.

TO se ve mně ozvalo ještě v životě několikrát. Má obrovskou sílu. Vyráží do akce, když je člověk oslabený třeba alkoholem, nebo zoufalstvím, nebo strachem či vztekem. Spadne TO na vás jak pytel otrub. Úřaduje vaším jménem, vaším tělem. A vašimi zásadami si vytře zadek. Ve zlomku vteřiny člověku může změnit celý život. Ušije vám z ostudy kabát, pošle za mříže, nebo na šibenici.

To TO tedy temné zvíře vaší mysli je navíc dost zbabělé. Jakmile vás na okamžik zbaví velení a udělá svou černou práci, stáhne se zpět do hlubin vaší mysli a dělá že není. Vy pak stojíte během zlomku vteřiny v troskách vašeho života jak školák nachytaný za školou s cigaretou v ruce a blekotáte zmatené omluvy. To ne já, to něco ve mně! Ale ruku na srdce, kdo vám uvěří?

Mám ale na TU potvoru uvnitř metodu. Když cítím, že se blíží, odcházím ze situace, z místnosti, odkudkoliv a odkohokoliv. Beru do rukou sekyru nebo rýč. A se zrakem podlitým dávám zvířeti možnost, ať využije mé tělo na akt pomsty. Když mě TO opouští, zjišťuji, že mám krásně porytou zahradu nebo naštípanou hromadu dřeva... Zkrocená šelma jen zakňučí a je klid.

A když mě synovec onehdá sledoval při lopotné práci na poli, jenom jsem se usmál. "Jo kamaráde, v této ruce mám dynamit a této se sám bojím..."

Má žena lvice

23. října 2017 v 9:27 | miraur

Moje žena je jako lev! Napřed vběhne do arény životních tužeb, vše, co se nehodí rozsápe, vezme si, co potřebuje, a poté si lehne mě do klína a spokojeně přede. Však je také ve znamení lvice.

Ačkoli nedám na laškování s hvězdami a astro naukami, na ni ten lví archetyp sedí doslova a dopísmene.

Když se vrhám do světa běhu já, dlouho rozmýšlím, kombinuju coby kdyby, ale jakmile se na mě má žena podívá, vrhám se do akce s naivitou větroplacha. Však to nějak dopadne. Říkám si. Jsem prostě vodnář, víc toho vymyslím než udělám. Má lvice mě toleruje a občas mi tlapkou prohrábne vlasy. Však jenom díky jejím impulzům jsme přestavěli můj rodný dům dle mých představ a procestovali kus světa, který jsem chtěl od mládí poznat.

Ale dle horoskopů bychom spolu být neměli. Jistě, mnohokrát jsme to s mojí lví dámou probírali vodnářsky v ekapádách slov i po kočičím způsobu tedy s drápky a pěkně proti srsti.

Nakonec po takové harmonizující bouřce oba děláme, že nejsme. Já se rozpustím ve svých drobných myšlenkových vírech a má královna se schová ve svém ledovém království. Oba víme, že až se ve mně "větry" emocí utiší a její ledová hradba roztaje v slunci každodenních radostí, pohoda opět zavládne ku prospěchu všech. Tedy mé maličkosti a její velkodušnosti. Hm, někdy také obráceně ;-)

Postupem času jsme ta naše veledůležitá ALE a buď bude po mém nebo..., nějak pozapomínali.

Jednoduše řečeno, má lví královna mi staví větrníky abych mohl dovádět a já ji na oplátku čechrám hřívu.
 


Temnota vlčího vytí

27. září 2017 v 10:08 | miraur
Po kolena v blátě deru se temnou roklinou. Za mnou dva vlci lehce v pravidelném tempu dobíhají. Už cítím jejich dech, už cítím pach smrti. Nemohu se odlepit z té černé kaše a kolena mě bolí až k neuvěření. Strach prostupuje každou nitku mého bytí. Srdce tluče jako o závod a vlci se blíží tou ztemnělou roklí…
Za co? Panebože, za co!? Zoufalství se stupňuje a bere mi sílu odpoutat se a udělat jakýkoliv pohyb. A vlci se blíží…
Ta větev stromu, jako záchranný kruh v poryvu větru napřahuje svou dlaň. Držím se jí, jak se jenom může držet trosečník posledního trámu svého škuneru. Jen ten mě drží nad hladinou. A už slyším cvakáním vlčích čelistí dech jejich smrdutý po hnilém masu a šplhám se po větvi, výš a výš. Vlčí slintání už neslyším a jen směji se zoufalstvím a úlevou zároveň. Sedím na větvi a oddychuji. "Hajzli jedni! Dnes jste bez večeře," s úlevou si utírám z obličeje bahno předchozího zápolení. Pot na mých zádech chládne a vítr mrazivě v tom ranním šeru mě znovu připomíná, že ještě není konec. Ti vlci tam stále jsou a čekají.
V tom slyším, že ticho kolem je ještě tišší než obvykle a vlci s kňučením rychle se stahují do blízkého křoví. Rozhlížím se kolem a chlupy v zátylku se mi vztyčují a hrdlo se mi stahuje a srdce mi chce vyskočit z těla ven.
Od větve se se neslyšně odlepuje hlava obrovského hada. Tělo má velké jak má noha a hlava velikosti ragbyového míče se kývá neslyšně ze strany na stranu v tanečním rytmu rumby smrti. Žluté zářící oči sledují mě, vystrašenou myš, v ledovém zaujetí. Jen hudba jazyka ssssssslibuje blížícííííííí se tssszzzapoměnííííí. Až téměř chlácholivý pocit po tom běsnícím běhu mě objímáááá. A už se začínám kývat v tom rytmu, v té předehře posledního záblesku vědomí…
Had se pomalu ssssune. Už slyším drrrhnutí šššupin o kůru stromu. Už cítím jeho chladný deeechhh, už nadechnout zapomínáááám sssse a jenom srdce, kdyby se změnilo v samopal, bylo by nejrychlejší zbraní na světě tudu-tu-dutudutdtdtdtdtdt.
Prásk! Buch! Plesk!
Doprdelééééeeee! Opět se válím v bahně a vlci se v mlází pohnuli. Had naštvaně zasyčel a udiveně zavřel tlamu. Unikl jsem jen o vlásek jeho čepelím v hubě. Větev nevydržela tíhu okamžiku a naštěstí pro mě mé tělo poslala kam patřím. Do dalšího pekla. Znovu nabírám dech a vyjevení vlci mi snad z nostalgie dávají náskok. Než zavyjí, mám šanci. Vždyť tam, jen kousek dál už roklina končí a oheň lovců mi dává jistou naději.

Haúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!

Bláznů už je celý svět

26. září 2017 v 7:50 | miraur
Ve slunečním svitu babího léta. Nastavil jsem tvář tomu jasu, té záři, tomu zbytku tepla. Prostoupilo mě docela. V té chvíli vyhřívání se jak kocour na zápraží, jak pstruh v mělčině, jak káně v teplém proudu větru, uviděl jsem na přimhouřenou průchod do světa jiného, do vesmíru přitažlivého, jsoucna pohádkově líbezného.
Z dálky v mlhavém ale třyptném oparu jsem zahlédl starce s holí a dlouhým vousem a zářivým nebesky modrým pohledem, jak přátelsky kývá mým směrem, jak láká mě medovým hlasem, však jazykem neznámým i věděl jsem, že těmi dveřmi když vkročím do toho světa, už nikdy nebude nic jako dřív.
Ačkoliv nitrem jsem spíše strašpytel a váhavec, usmál jsem se, pokynul a s vánkem jsem vplul do toho mírem sálajícího světa bez zastavení. Všude byly vzrostlé stromy. Prastaré velikány. V jejich větvích šuměla mě neznámá píseň, jakoby vzdálená ozvěna starobylé píšťaly, laskala mým uším. A všude takový zvláštní klid a třpytivý polojas.
Ten stařec tam stále stál a usmíval se tak měkkce až rodinně a beze slov mi podal křišťálový kámen. Nerost v mých dlaních se rozzářil do tísice odlesků a jako lampa v noci začal přitahovat světélkující jiskřičky z celého okolí. To světlo se zhmotňovalo, množilo a doslova zářilo hudbou. Melodií tak úžasnou a přitom jednoduchou, až zrak i sluch přecházel. To světlo mne celého prostoupilo, stejně jako před chvílí paprsky podzimního slunce. Nyní ovšem zanechávalo ve mně vzpomínky jakéhosi vědění. Zdálo se mi ve zlomku okamžiku, že vím vše, že vše obsahuji a vše obsahuje mne.
V neviditelných sférách na mne mluvily jakési příjemné až hladivé hlasy plné porozumění a něhy. Ten kouzelný svět kolem mne se v tom světle rozpouštěl a mizel. Prastaré stromy v záři ztratily svou mohutnost, zprůhledněly a přitom tam byly i když nebyly. Starý muž už vůbec nebyl starý. V blankytném vánkem se vlnícím šatu, na hlavě věnec z dubového listí a žaludy z něj postupně dozrávaly a odpadávaly a opět vyrážely další ratolesti plné jehnědů a malých zelených žaludů. Ten muž se smál už ne takřka bezzubými ústy ale krásnými vybělenými zuby a jeho hůl též zářila a pnula se a rozkvétala a rašila v bouři rození.
Vše se měnilo v rychlých sledech mladí a stáří. Rozpuk a zmar. Jaro, léto, podzim a zima. A já jsem stál uprostřed toho víření a nic mě nevtahovalo do těch dějů. Jen jsem vše viděl, o všem jsem věděl a vše jsem znal. Až udiven jsem sledoval své nitro, které bylo součástí toho dění a přitom nekřičelo jako mnohokrát před tím hrůzou a zděšením, že nejsem připraven. V klidu mé mysli jsem věděl, že připraven jsem, že nemusím nic dělat, že stačí jen být. A já jsem byl, i když jsem nebyl a bylo to krásné a šťastné a zářivé a hravé a přitom prázdné.
I ustalo to vše jako když kouzelník mávne svým proutkem, jako když slunce zakryje mrak, jako když pstruh ve skoku zajede do zpěněné vody.
A stál jsem opět opřený o zídku, stále se nastavující podzimnímu slunci a na přimhouřenou spatřujíce ty neviditelné dveře, jak se přivírají a zakrývají mým zrakům ten fantaskní svět a toho muže-starce, jehož úsměv mě ještě naposledy povzbudil.

A byl konec. Odlepil jsem se na cestu domů, přemýšleje o tom všem a jistý tím, že nikomu to nemohu sdělovat, neboť bláznů už je plný celý tento svět.

A proč ne...

14. září 2017 v 8:25 | miraur
Rozhodnutí padlo krátce po šestnácté hodině odpoledne. Navlékám na sebe holínky, beru pršiplášť, klobouk a čagan po dědovi, košík a vyrážím do mlhy a deště.
V lese je tajemné pološero. Sotva rozeznávám spadané listí od kamenů. Občas zakopávám o bludné kořeny a slyším, jak se mi sojka chechtá. Dech se mi krátí, když takřka po kolenou stoupám k hřebeni. Na horizontu pod mraky pluje velká káně. Déšť šustí mezi větvemi jako tajemná kapela skřítků a zlobivých rusalek. V úpatí malé roklinky si podřepávám ke studánce. Odhrnu rukou spadané větvičky a do dlaní nabírám vodu. Je křišťálově čistá a chladivá. Hbití čolci, ti malí vodní dráčci mizí pod kameny a kmotra ropucha znuděně zalézá pozpátky zpět pod svůj lopuch.
Starým šátkem si stírám pot ze zátylku, nabírám dech a opět mizím v mlází. V tom prásk a vhúp! A přede mnou se vzepne do úprku statná laň. "Ty vole! Sem sa málem po*ral, jak sem se lekl!" Chechtám se sám sobě a jdu dál. Déšť ustává, ale je stále hodně vlhko. Usedám na pařez a ani si téměř nevšimnu, že kousek ode mne mě hypnotizuje zajíc. "Janku, skoč!" šeptám si jen tak pro sebe. A Janek skočil. Dup!, a byl ten tam. Sundávám klobouk, rozepínám si propocenou košili a cítím, jak se mi látka lepí na kůži. Vytahuju jablko a čutorku s čajem a medem. Vedle je obrovský kopec mraveniště. Taková megapole v hmyzím světě. Dávám na vrcholek ohryzek a pozoruji, jak mizí pod těly a kusadly pilných dělníků.
Začínám se usmívat a dívám se do prázdného košíku. "To je ale krásně," myslím si a radost mi pumpuje energii do celého těla. Kousek dál je šípkový keř. "S prázdnou přece jenom neodejdu."
Po chvíli je plný šípinek a planých trnek. Bude aspoň na zimu, když přijde nachlazení.
Domů se vracím, až když se smráká. Vlastně mě přivolává klinkání klekání z malé dřevěné zvoničky, kterou tady máme. U nás nejezdí pan Lorenc. U nás chodí Klekanice. Děcka, které po klekání, nejsou v peřinách, odnesou! Húúú J

Však už jsem doma. "Kdes byl? A proč´s kdesi lozil? Však hřiby letos nerostou a v televizi byl takový pěkný pořad o přírodě…"

Démoni v nás?

6. září 2017 v 15:01 | miraur
Zazvonil zvon a země se pode mnou rozpustila jako led pod náporem slunce. Začal jsem se propadat v té podivně olejovité tekutině stále hloub a hlouběji až jsem narazil na pevné dno. Dno? Možná zem. V tom okamžiku i ta tekutina, která vlastně zpomalovala můj pád, zmizela jako jarní mlha v horách. Stál jsem v ohromném sálu gotického slohu a byla mi zima. V dálce jsem zahlédl světlo plápolajícího ohně a zazněla kakofonní hudba ponurých varhan. Snad vytrysklá ze samotného jícnu pekla…. Pekla! Mihlo mě hlavou. Tady někdo řekl do prdele… PEKLA!? Jako zvíře zahnané do kouta, zježily se mi v zátylku všechny chlupy. No, počkat! Něco tady nehraje. V pekle má být dle všeho horko k zalknutí, plné ohně, dýmu, sýry těch… no, pekelných bytostí. Démonů a tak.

No, ale tam v dálce je nějaký oheň. Jdu tam. Respektive až nadzemsky lehce a rychle se blížím na druhou stranu sálu. Z obrovského krbu sálá žár. Před ním je trůn, v něm sedí, Kdosi. Hledí zamyšleně do plamenů a říká, aniž by otevřel ústa. "Tak vítej. Jsi v pekle. Pekel je ale víc. Tady jsi v mrazivém oddělení, neboť jsi byl po celý život pyšný jak led. Tam dál, branou ohně vejdeš do pekla žhavějšího než jakákoliv poušť tam u vás v pravé poledne, žhavější než láva." Aniž bych se musel ptát, ihned ta Bytost odpověděla na myšlenku s otazníkem, která mě prolétla hlavou. "Do té řekněme, ohnivé části pekla se dostávají lidé žárliví a plní hněvu. Tyto jejich, hm…, životní vášně jsou totiž mírně řečeno teplejší povahy," usmívá se pod vousy. " Ne. Na lakomce, skrblíky a pomlouvače se mě neptej. Takovou žumpu jsi ještě pod nosem neměl," zasmál se na celé kolo, ne zle, jen s pochopením.
"Vím, ptáš se, kde jsou všechny ty duše, kde jsou démoni, kteří je trápí a kdo jsem já," na okamžik zvážněl, jakoby posmutněl.
"Všechny ty, jak říkáte duše, jsou spoutáváni svými návyky jako ocelovými lany. Pýcha, vášeň, strach, zlost, a tak dále, a tak dále, to jsou ti vaši démoni, kteří tě svazují a utahují, až vás zadusí. Vy pak, opustíte na okamžik své ztrápené schránky, propadnete se sem, nebo na jiné místo, kde si vyslechnete, jak se věci mají. Pokud pochopíte, vstoupíte do zrcadla svých myslí. Pokud ne, démoni vašich dní vás znovu vytáhnou do dalšího a dalšího zrození."
"A kdo jsem já?" "Zkus hádat, ale nemám rohy ani svatozář," opět ten jeho úsměv.
V tom mě něco napadlo. Mluvil přece o zrcadle a žádné tu není. "Aha?!" směju se na celé kolo jak blázen. A on se směje také! "Správně!" podáváme si ruce. "Pokud se nebojíš, řekni to všem," mrká na mě a mizí…
Sotva otevřu oči, šimrá mě ranní slunce do nosu. Usmívám se nad tím snem a pouštím si zprávy. Moderátor vypočítává, kde zas někdo hodil bombu, který politik je vlastně korupčník a proč naši fotbalisti znovu prohráli…

Opět se mi objeví v hlavě ten sen. "Aha?! Démoni asi útočí," usmívám se. Jak je to prosté. "To mě ale nikdo nikdy neuvěří!"

Umění mlčet: Jak to děda říkal?

30. srpna 2017 v 10:08 | miraur
V hluku doby usedá stařec se svým vnukem v parku uprostřed megapole a učí jej dívat se se zavřenými ústy na svět. "Když budeš chvíli zticha a přimhouříš oči, svět se změní. Uvidíš věci, jaké jinak neuvidíš," hladí děda chlapce po vlasech. "Podívej. Tam přihopsala veverka a sebrala šišku," šeptá. "Tady přeletěl čmelák. Slyšíš, jak brumlá?" "Žbluňk." "To byl kapr, který plácl ocasem o hladinu…"
Seděli takto jen chvíli, zdálo se vnoučkovi. V tom se mu v kapse rozbzučel mobil. "Jé, máma!"
"No, kde jste? Je večer," strachuje mladá žena. "Mami, ještě chvilku. Děda mi slíbil západ slunce nad horským jezerem," žadoní chlapec. "Nad jezerem? Vždyť tady žádné jezero není," diví se maminka. "Děda ti blbne hlavu. Přijďte hned, jak se zešeří."
Stařec se jen usměje, znovu přivře oči a vnuk jej napodobí. V tom okamžiku se zaplivaný rybníček v jejich vidění proměňuje v obrovské horské jezero s průzračně čistou vodou, plnou pstruhů. Vypasené, takřka ochočené kachny, jakoby mávnutím kouzelného proutku roztahují křídla, a roztahují a… "Jé dědečku, to jsou přece plameňáci!" vykřikne okouzleně hoch ozářen tmavě rudou barvou zapadajícího slunce. "Pssst, ať je nevyplašíš," usmívá se spokojeně starý muž a ještě chvíli nechává chlapce splynout s čistou zemí, kterou si ve svých nitrech navzdory okolo pulzujícímu velkoměstu na okamžik vytvořili…

Blik. První lampy zahnaly nastupující šero a z nedalekého lunaparku se rozječela pouťová siréna oznamující poslední otočení na kolotoči. Starý muž jen na okamžik pokrčil rameny a odchází s chlapcem domů. Vzpomněl si, jak tam u nich při západu slunce rozezněl soused starobylou dřevěnou zvoničku. To bylo znamení běžet domů…
Ze vzpomínek jej vytrhl jeho malý neposeda. "Dědečku, možná bychom mohli příště vzít i mamku, však nemusí jen vařit."

Pámbu to tak chtěl

28. srpna 2017 v 16:34 | miraur
"Pámbu to tak chtěl," pokrčil hlavou děda a dal do kolébky malému vnoučkovi stříbrný peníz. Byl to první vnuk. Holky se nepočítají.
Čas letěl jako větrný kůň podzimní oblohou a vnouček se začal rozhlížet po tom, co by v životě dělal. I odešel do světa hledat své místo v životě. "Pámbu to tak chtěl," zamáčkla maminka slzu a přiložila synovi do baťůžku kromě rad také malý prstýnek.
Ve velkém městě se mládenec vyučil řemeslu popeláře. Lidé se mu vyhýbali pro jeho nevoňavé řemeslo a často na něj pokřikovali různé hanlivé přezdívky. "Pámbu to tak chtěl," krčil rameny, když sedával se svými přáteli nad půllitrem piva a ti mu vyčítali, že si nedokáže najít voňavější práci.
Po čase se vrátil domů. Z toho, co lidé vyhazovali, se naučil dělat krásné věci. Opravoval rozbité hrnky, sešíval rozpáraná křesla a lepil rozlámané skříňky. To vše se naučil prodávat a našetřil si malé jmění. Maminka mu přece říkala, ať nedbá na lidské řeči a naučí se dělat lidem malé radosti třeba z něčeho, co si myslí, že už nemají k užitku.
"Pámbu to tak chtěl," řekla mladá dívenka, když ji mladý úspěšný muž nasadil malý starobylý prstýnek. Vetkala si kopretinu do vlasů a dala mu hubičkou, která voněla po třešních a jarním vánku. Však si ji zasloužil, spravil tatínkovi kolo, na kterém spolu vyráželi na výlety po okolí.

Zakejhaly husy a najednou jako bílým chmýřím pokryla paní Zima ulice sněhem. A schoulený dědoušek s babičkou si vykračovali do velkého domu, kde na ně s vřískotem vyběhlo hejno střapatých vnoučat. Jedno si pohrávalo s ošoupaným stříbrným penízkem a velice litovalo, že už na světě nejsou umounění popeláři, kteří by dokázali vykouzlit ze zbytečností krásné věci. Protože, jak vyprávěl dědeček, teprve když se nová věc onosí a zůstane sama, začne vyprávět příběh všech, kteří ji používali a rozveselí srdce osamělých duší. "Pámbu to tak chtěl," mrkl dědeček na vnoučka, když mu dával ten stříbrňák.

Rovný mezi ohnutými hřbety

22. srpna 2017 v 12:00 | miraur
Byl jsem se podívat na akci pro všeobecný lid v jednom nejmenovaném městečku. Postál jsem řadu na lístky, počkal jsem si další, abych prošel turnikety. Pak jsem si postoupil do další fronty, neboť jsem dostal chuť na něco chmelového. Další řada mě čekala na ToiToi hned, jak se to pívo začalo tlačit ven. No pak jsem dostal hlad a had trpělivě čekajících také-účastníků akce píseň mého žaludku zatlumil do pianissima. Hned jak na mě přišla řada, usedl jsem s dlouze vystátou klobáskou na umělohmotném tácku do stínku na zem. Neboť na lavičky a židle u stolíků bych musel stát jakousi imaginární frontu rovněž.

Jak tak sedím napapaný a přemýšlím, zda se mám opět postavit do fronty na další pěnivý mok, abych zalil tu dobrotku, najednou se rozhrne lidská masa jako moře před holí Mojžíšovou a bez čekání vchází klaka mužů v sacích a černých brýlích. Mezi nimi důstojně klopýtá, opírán o elegantní hůlčičku, a kývající se jako třtina ve vánku jakýsi starý muž. Na dálku blbě vidím, tak jenom pro sebe hádám, kdo to asi je.
Lidé se kolem něj chvíli s úctou tetelí a trochu závistivě vzhlíží na šťastlivce, kteří s ním mizí ve VIP zóně. Pro nás, starý "fronťáky" (tak jsem si bezděčně pojmenoval nás, obyčejný lid, který čeká ve frontách na cokoliv), je tato VIP oblast prakticky nedostupná. Stejně jako nebe pro bezvěrce.

Ve VIP zóně

Jednou jsem v takové VIP zóně byl. V horkých letních dnech je to místo stinné, plné chlazených nápojů a vybraných pochutin. Pokud chcete, můžete s pohárkem lahodného moku jen tak postávat a občas zobnout do něčeho postrčeného. Občas se zde mihne někdo "důležitý" nebo nějaká celebrita. A pokud musíte na onu místnost, vykonat potřebu, každý vám rád pokyne oním směrem, kde není fronty ani jiné podobné čekací aktivity. Ovšem, když jste NO NAME, jako já, opatří vás POHLEDEM, kterým si vás zařadí do kolonky NIKDO a ihned na vás zapomene…

Rovný mezi rovnými

Říkal jsem si tehdy, přesně ta slova, která mi ukládá téma "Kde je sakra ta rovnost". Já jsem si účast na téhle luxusní párty vysloužil a zaplatil. Tito lidé jsou zde ale proto, že mají známý xicht nebo se s některým ze známých xichtů znají…
Pak mě ale napadlo, že jsou mezi námi rovnými, ještě rovnější a rovnější-rovnější a nejrovnější mezi rovnými. A právě ty nejrovnější mezi rovnými vláčejí, ať už chtějí nebo ne, do těch VIP zón, kde jsou už naštosovaní zase ti rovnější-rovnější a ještě rovnější, aby jim pochlebovali, lísali se jim a poklonkovali v touze jednou se dostat mezi nejrovnější mezi rovnými.
Prostě, jakmile jsem v té koncentrované nudě rovnostářů přišel k tomuto, mě zajímavému poznání, uvolnil jsem si kravatu, ledabyle přehodil sako přes rameno, vyhrnul rukávy a opustil ono rovnostářské nebíčko a sestoupil s úsměvem prozření "dolů" mezi obyčejné "fronťáky"…

Mezi "fronťáky"


A tady, v tom stínku a mastnou skvrnou od klobásky na tričku už vím, že rovnost je tam, kde chci, aby byla. A musím se o ni také trochu zasloužit. A protože jsem rád mezi svými "rovnými", stojím tu zatracenou frontu na párek a pivo. Kdybych chtěl být rovný s tamtěmi rovnými mezi rovnými, prostě bych udělal všechno, abych se jim vyrovnal. Otázka ovšem je, zda bych u toho rovnání neměl ohnutý hřbet.

Kam dál