Říjen 2016

Jak sem hrál s cigánskú kapelú na křtinách

30. října 2016 v 10:05 | miraur
DOPIS KAMARÁDŮM

Hoj romales:-)

No, bylo to 12 hodin neuvěřitelných zážitků.. Největší sranda

byla, když jsme u oltáře hráli A když sa Valášek narodí..

zpíval jsem solo. Pak malou Rozárku přinesli k

muzice,(chapeš jako cigansky primaš jsem měl černy oblek,

naklonil jsem se nad malou a dojil sem ty husle, jak dybych

sa měl dostat do ciganského nebe:))))))) začali jsme hrát

Zahrajte ně ztichučka javorové husle.. (opět jsem zpíval:-

)))))))) a do toho cigoši hráli jazzovocigánské harmonie. Aj

pan farař.. móc dobry človek, plakal.. Hej more, ti řikam

plakal dojetim... Nakonec jsme ještě zjazzovali Když jsem

byla u maměnky v domě... :-D))))))) A borci na celý kostel:

ty vole hrej tam to Es... ať neurazyš panaboha :-D))))))) To

přinaši smulu... Amen.

Všeci byli dojatí.. hej more... aj čardaš jsme v kostele zahrali.

Jakože dobrý no, čaves .... nebylo problemos zahrat cokoliv.

Ti gadžos, jakože bílí.. hned, že musíme zahrat na zahradě na

party.... bylo to krásný. Opečený sele a guláš z divočáka...

Jako dobry, ale to vino.. no sladké.. to nepiju.. co tam máš

dál? Slivovici? super.. dáme slivovici, jasněže-.--- Hej.. je

teplá... more to nepij, nepij to, ti řikám...!! dej si pivo!.. cože?

jenom jedenactka? co si myslí, že jsme, jako? Hej more..

Miro, ty hravaš gadžos.. to by si nedovolili, ne? nebo jo? :-

))))))))

To bylo pořád.... nehraj ty tahlé.. něco veselýho...

moravskýho.. třeba čardaš nebo tak něco.... A džez zahrej....

Říkám, já nehraju džez, ale když budu hrát co znám, a vy tam

budete hrát džezové kila, tak to bude znít jak džez... hej

more.. máš pravdu... Zas budeme nejlepši. :-D))))))) Hej,

normálně minule s náma hrál negros, jako černoch... Ptám

se.. vy ste hráli fakt s černochem?.... Co děláš? proč bysme

hráli s černochem... normálně Cigán jak my, ale ten ti byl

černej... Však ty si černý, ne? Já? Černý? já jsme bílej

kamaráde.. No proti němu určitě.. ale jako fakt černej byl..

Jakože černej Cigán, chápeš to?:-))))))

pak už byla jen nuda a šeď...Všichni gadžos byli opilí...My

jsem hráli čhajori romales, a čardaše a vlašika... a Oči čornyje

asi v pěti verzích.... a nějaký ty moravský, ať si lidi zazpívaj,

ne....? Já zpívat nebudu, co blázniš, jsem muzykant.. ne

zpěvak.... Gadžos, dylinos vůbec to naše bešamés, tedy hraní,

neposlouchali... Proč si nás tedy zvali? Chápeš to? Nekecej, a

hraj..., máš love za to hraní, ne? to víš.. milyonaři...

Jako dobré.. ale raději si příště zahraju na koštu vína nebo v

Lužné v hospodě... :-)

Čeho by sa nebožtíci chtěli dožiť

26. října 2016 v 10:34 | miraur
Strýc Bodun, jak sa mu pravilo patříl do té generace starých muzigantů, keří teho móc zažili, a uměli o tem aj pěkně povyprávjať. Od něho třebas aj vím, jak to bylo na jednóm pohřebě v padesátých rokoch gdesy na pasekách… "Bylo horko, prám v srpnu, lebo tak nejak. Nebožtík býl, jak už to bývalo zvykem, pěkně vystavéný venku v truhle. Kdo přišel, mohl sa s ním rozlúčiť, pak zašel do chalupy sa občerstviť a potěšiť v tom hlubokém žalu aj pozůstalé… Povím ti, že to byla taková ta klasická pasekářská rodina. Gořalky doma napálenéj měli, no. Moc. Všeci byli v baráku a my muzikanti sme k temu hráli ty pohřební pěsničky. Nikdo si nebožtíka moc nevšímál. Enem masařky. Furt kolem něho létaly. Do uší lézly, do nosu. Hubu mjél naštěstí podvázanů, takže tam sa nedostaly… Tož bylo nám aj milého nebožtíka lúto. Tož gdyž sme nehráli, tož sme na něm ty mušiska zabíjali aspoň novinama… Šak to bylo srandovní.. chvílu lézly po nebožčíkovi, chvílu po buchtách, co tam byly vystavené.. A všeckým jak šmakovaly….Občas sa nedo z kuchyně objevíl, švácl do téj truhly a ze slzami v očách zabohákal: "Dobrý chlap to býl!"
Pak že sa pújde na hřbitov. Celá tá famílija sa plantala, jak bili napití. A na hřbitově, jak panáček truhlu pokropíl, hneď sa fšeci vypravili přímo do hospody. Nebožtíka ale zapomněli pochovať! Tož sme ho moseli do země položiť my muzikanti, aj sme ho zahrabali… Tož takové sa děly věci!"
S nebožtíkama to nebylo na pasekách nigdy lehké. Jak vyprávjal zasej Mira Kašparů, ten novinář, oblíbenů historku z pohřbu z Hovězí. Napřed vzpomenúl, že na Hovězí žil hrobař. Figurka k pohledání. Alkohol mu nebýl cuzí, jak to tak v tomto smutném řemesle chodí. Dycky, když začalo byť takové to dušičkové počasí, sedjél v rohu v hospodě nad kozů piva, mnúl si ruky a ščúříl sa na celý svět. Přitom si mrmlál pod fůsy: "To je počasí, to je počasí. To ti staří zas pojedů…!"
No, a včíl teda k temu pohřbu. Bylo to snáď v šedesátých lebo už v sedumdesátých rokoch. Snáď v zimě lebo tak. Cesta pěkně namrzlá. Šlo sa samozřejmě z domu. Z pasek. Celá dědina pěkně ve dvojstupu. Napřeď milistranti s křížkem a panem falářem, pak chlapi s věncami. Pak muzyganti vyhrávali ty smuteční marše a za nimi nésla další partyja nebožtíčka na marách v rakvi. Pak védla zarmúcená rodina žalem súženů vdovu a nakonec zbytek dědiny. Hasiči, myslivci a další složky života na dědině, včetně plaček a smutečních hostí.
No ale co čert nechtjél, jak bylo namrzlé, šlo sa z kopca, kerémsi jak nésl tý máry, podklúzly nohy. Bác. Truhla z már zjela a fíííí… dolů z kopca. Všeci ostali jak osraní stáť a dívali sa na poslední nebožtíkovu parádní jízdu. V jedném okamžiku aj víko ztratíl. Snáď aby lepší vidjél, jak to s ním ide fofrem dolů. No, nakonec préj jél enem po zádoch, lebo ztratíl aj ten svůj poslední dřevěný podvozek.
Vdova při tem pohledu chudina omdléla a přitem si snáď nohu vyvrtla nebo co. Položili ju teda na máry místo jejího zesnulého manžela. A za bohákání všeckých bab a mrmlání strýců, sa celý ten průvod, jak to enem na tom náledí šlo, rychlo ponáhlali za nebožtíkem. Ten jak tak profičál údolím, zastavíl prám o pohřební auto, keré na průvod čekalo. Enom to tak buchlo. Košulu aj ze sakem že měl vyhrnútú až za hlavu. Pracovníci pohřební služby naštěstí věděli, co je jejich práca. Milého nebožtíka pěkně zpátky do truhly uložili a víko hneď na místě zatlúkli. Prej pro jistotu. Dyby sa chtěl eště podívať ven jednúc…
No a do třetice o tých nebožtíkoch. Vyprávjál nám to bývalý vsetínský děkan páter Sedláček. Na pasekách, snáď v Pržně lebo gde. A šak to je jedno. Prostě přiblížíl sa podzim a stařeček býl jakýsik chachravý, že do jara nedožije. Tož sa ze stařenků domluvili, že teda kúpíja truhlu. A že šak aby to měli z jednéj vody načisto, kúpili do foroty truhlu, aj, že pro stařenku. Gdyby neco. Truhly si nechali kúpiť aj dovézt děckama z města. A že zatým šup s nimi na húru. No, ale že býl podzimek krásný, urodilo sa aj jakéhosi ovoca. Tož nebylo kde už to dávať, do jednéj téj truhly nasypali hrušky, lhocanky. Aby bylo na pozdjéj.
Zima přišla toho roku šak aj brzo, a co sa očekávalo, saj a stalo. Stařeček odešél eště před Vánocama do tých nebeských radovánek a budiž mu země lehká… No, ale co čert nechtjél, nalápalo tolik sněha, že sa nedalo nic dělat, tož stařečka strčili v téj truhle na hůru takéj, že aby nezavazál. A šak pro jistotu truhlu zahlobili hřebíkami, dyby přišél průvan lebo neco.

Pan falář truhlu šak aj pokropili a čekalo sa na obměk. No zima byla dlůhá, s truhlama sa šak aj kolikráť přesýpalo hneď do jedného roha, hneď do druhého, šak to znáte. No přišlo jaro a milého stařečka konečně aj s velkú parádů zvézli do údolí na hřbitov. Pěkné to mjél, aj z muziků. Jak sa patří. Přeletěly Velikonoce a už tu býl Svatý Duch do vody buch. V chalupě začalo cosyk smrděť. Tož prohledali celú chalupu, že odkáď ten smrad ide. No, vylézli aj na hůru. Tož už aj věděli, kerá bije. Nedalo sa nic dělať, stařeček mjél funus eště jeden… A z tých hrušek préj vypálili na jeho počesť gořalku. A préj byla výborná. Při popíjání sa prý smáli aj bečali zároveň, jaké si z nich stařeček eště po smrti udělál škláby…

Nahni, neteče

20. října 2016 v 13:54 | miraur
V Lidečku měla byť kdysy veliká sláva. Sám pan biskup měl zavítať do teho valašského Vatikána, jak sa téjto dědině všeobecně praví. Všecko bylo připravené, ministranti umytí, pan falář nérvózní jak saně v létě a kostelník Jožka nasraný, lebo mu už potřetí zdechlo v kadidelnici. "Nejak ně z teho zvlhlo uhlí lebo co," škrabal sa za uchem.
Mezi tým už dorazil kancléř pana biskupa a s varhaníkem Franckem, známým sklerotikem, domluvíl, kdy má začať hráť a kdy né, a co má zpívať farní zbór. Mša začala a všecko to jelo jak na drátkách. Po svatém přijímání, když už už to vypadalo, že všecko klapne, ohřívá si tradičně varhaník ruky na teplometu. Najednúc sa ozve do repráků šeptavý hlas pana kancléře. "Hrejte, hrejte." Celý kostel ztichl. Francek zčervenál jak zralé rajča a pěkně nahlas, jak byl zvyklý při zkůškách schóly: "Hvejte, hvejte! Kuva ale cooo?!"
Páter Filgas z Lužnéj měl v sedumdesátých rokoch od komunistů zakázaný kostel, tož chodívál zaopatřovat svoje súsedy po okolních pasekách. Jednúc tak stařečkovi Sekulovém dával poslední požehnání. Strýček ležál na téj smrtelnej posteli a snáď už ani ten slavnostní ceremoniál nesledovál, jak už sa štymovál před tú nebeskú bránu. Velebný pán mu už nechává políbiť mosazný křížek, že už je hotové. Stařeček s týma přivřenýma očama když ucítíl ten známý chladivý pocit na hubě enem utrúsíl: "Nahni! Neteče!"
Najvětší gól ale udělál kdysy známý cigánský harmonikář Franta Drga z Trenčína, co chodívál po valašských dědinách vyhrávať. Na Vsetíně si ho zavolál pan děkan, že prý mu onemocnjél varhaník. Tož jestli by František nedošél jako známý muzikus zahráť k téj mši. Frantovi sa do teho moc nechtjélo. "Panko farár, já ty svaté pesničky nevjém. Na mú dušu neumím ich," šprajcovál sa. Ale pan farář říkal: "nevadí Františku. Je to jednoduché, já vám to předzpívám a vy dohrajete odpověď." Tož sa aj tak domluvili. Začala mša, velebníček roztáhl ruky a začal: "Pááne příííjdi k nááám." Franta nezaváhal ani chvilku a spustil: "Já ti za klobúčik pierko dáááám!"

Vsetínská cigánská kapela

17. října 2016 v 8:30
Nejvěčí sranda byla v kapele ze vsetínskýma cigánskýma muzigantama. Alespoň tak mě to pravíl můj bratranec Dan, kerý s nima chvílu hrál. Gdyž bylo po přídavkoch, tož zkůšali každý deň! Před Vánocama, ale jak dyž utne a zkúšky nebyly až třeba do poloviny února. "Proč nezkúšáme?" ptali sa jich hudebníci většinové populace, nervozní, protože bylo před jakýmsi koncertem. Vymlúvali sa na všecko možné, na nedostatek času, na roby, dokonca aj na moc práce. No, nakonec z nich vypadlo. "Chtěli sme udělat děckám pěkné Vánoce, tož sme nástroje dali do zastavárny… Ale nebojte sa! Do koncertu ich vyplatíme. Má přijít podpóra," slibovali.
Jedenkrát sa bratranec ptá kapelníka. "Ty Mariáne, proč vlastně nechodíš do práce? Šak šikovný si, obrychtovaný, prácu by sis našel."
"Tóž já bych aj rád, ale moja žena je tak žárlivá, že mňa ani do roboty pustit nechce," zněla odpověď.
Indy zas přišla řeč, jak sa vlastně Marián dostal do vězení. "Ále, pučíl sem si od jedného podnikatela ze Zlína peníze a autó," vysvětluje. "No, počkaj, počkaj. Za to jsi přeca nemohl dostať sedm let na tvrdo," míní Dan.

"Víš Dané, já sem měél v ruce devítku, pistól," přiznává pokorně Marián.

Bojovník s drakem

11. října 2016 v 11:00 | Miroslav Urubek
Strýc Franta z Polánky býl takový ko-koktavý. A jeho historky bavili všecky jeho vrstevníky aj mladé.
Gdyž třeba začal v hospodě u Pavlíků zpívat svoju oblíbenú "A sta.., a sta.., a stávělí tééésařííí….," tož sa hajnému zplašila fena, kerá sa Asta menovala.
Tož, jak on měl rád aj vypiť, tož s tú svojú milú manželkú, Lidkú, sa kolikráť aj nepohodli. Jednúc sa vracál z tahu dom, ťápl po kluce ode dveří, cvak a nic. Dvéřa byly zamknuté. Co včíl? Tož milý Franta búří.. Nic. Brble.. takéj nic.. Za oknama sa nepohne ani záclonka.
V tom sa najednúc Francek odpotácá do garáže, nastartuje motorovú pilu a hrrrr! Přímo proti tým dveřám!
Lidka, kerá, samozřejmě stála za dveřama, a čekala, co bude, blik světlo, cvak klúčkem a dveři sú v momentě otevřené. "Co blbneš Francku v noci tady s tú motorovkú?" ptá sa nazlobeně.
"To-tož, ty-ty s-si t-tady s-spípíš j-jak p-princ-cezna, aaa j-já t-tadyk z-zat-tým b-bojuju s-s d-dr-akekem," vysvětluje klidno Franta.Nakonec sa teda do baráku dostál.
Na druhý deň, to byla sobota, sa ptá Lidky. "T-ty poposlúchaj, a-až s-sa bubud-dešš kukúpať, n-nechaj ň-ně po-poto-tobě v-vody."
Lidka sa zarazí, nejde jí to do hlavy. "No a co prosímťa to do tebja vjelo? Šak sas ve vodě po mně nekúpal, ani dyž zme byli po svaďbě," přemítá.

"Š-šak ja-já s-sa ne-nechcu ku-kúpať," škřéní sa Franta. "A-ále j-jak m-mám popo-te-téj o-opíci, t-tož ma-mám st-trašnú chuť na-na s-slepipi-čí p-polévku!"

Jak sem sa učil za Jézéďáka

5. října 2016 v 11:47 | Miroslav Urubek
Dyž sem nastúpil do kolchozu, hnéď po maturitě, stal sem sa raritú aj tŕnem v oku snáď všeckým chlapom v dílni. "Ty préj hraješ na husle?" ujišťovali sa všeci. "Hraju," špital sem na půl huby a natahoval si rukavice. V dílni, gde sa opravovaly traktory a nejrúznější zemědělské stroje, to byla pravda raritní podívaná, že opravář v rukavicách. "Chodíš jak pán dochtór a všecko ti padá z ruk. Běž rači pro svačinu!" slyšel sem nejčastěji hned po ránu.
Když sem sa potkal s Jožkú, teho sem sa zprvu aj bál. Byl traktorista, myslivec a hrozně hodný chlap. To sem zjistil ale až pozděj, dyž ně během toho, co sem mu spravoval něco na traktóře, opakoval: "Mirečku, tady nemáš co dělať, kúrrrva utěkaj z tadyma pryč. Tady to nemá budúcnosť!" Měl pravdu. Ale gdyž sa se mňú potkál poprvé, vyfúkl kúř z huby a pravíl: "Kúrrrva, Maďaři zasraní (Lužné, z kama pocházám za říká Maďarsko)! Céru jebať všeci, ale mamu zdraviť nigdo!"
Další postavička byl kovář v tom JZD. Strýc Bohuš Tomeček z Polánky, býl on aj tchán tatového bratranca. Zhříval sem sa u něho v kovárni dycky v zímě, gdyž nebylo co dělať. "Mírku, poslúchaj," pravíl svojím hlubokým hlasem a vážnú tvářú. "Ty jezdíváš po tem světě s tú muzigú. Sprosté slova, třeba kurva nebo piča. To je myslím všady stéjné. To je mezinárodní, temu rozumíja aj v Německu, né?" "Né strýcu, kurva znamená zatáčku, a piča? To sa v Chorvatsku řekne pití a anglicky snáď píč bude broskva, myslím," povídám mu.
Strýc Tomeček byl dobrý chlap. Dyž sem byl k němu přidělený eště jak učeň, vyžadoval po mě tykání. Mě to moc přes hubu nešlo. Zdálo sa ně to nedůstojné, tykať chlapovi, ke kerému vzhlížám, a jeho dcera má přecaj taťkového bratranca… Tož ale zatáhl mňa hneď první odpoledňa po práci do hospody a nasadil na mňa na to tykání propanbutan! To je borovička a zapíjá sa pivem. Prostě hnus! Ale chlapi to tam pili denně. Blbě mě bylo na druhý deň jak psovi. Strýc Tomeček na mňa hneď hlaholil! "Ahoj Mírku!" Já jak blbec sem tak na půl huby "ahoj…" pak sem řekl: "pane Tomeček, budeme dnes kuť teho koňa?" On sa na mňa podívál. "Cóžééé? Já su Bohuš, a aby sis to zapamatovál, tož budeme moseť jíť do téj hospody znova!" chytil mňa za rameno a už mňa vlékl. Chlapi sa smáli, jak mňa táhl po dílni, a mosél sem kúpiť bednu piva a půl litra borovičky, a tykání probíhalo nanovo přímo v kovárni. Poplantaný sem z toho býl, ale už sem si rači pamatovál.
Jednúc přišel do kovárny jeden traktorista. Už si nevzpomínám, jak sa menovál.. Hm, Kaňát, ale nevím, jestli to byla přezdívka lebo přímení. Ten měél takový hlas, že aj dyž byly na dílni zpuštěné všecky brúsky, nastartované traktory a svářečky, ešče ho bylo čuť. "Bohušu, bolí ňa zub. Mosí ven," řvál už ve dveřách. "Proč nezajdeš k zubařovi?" ptá sa kovář. "Ále, už sem u něho býl.. a akorát mňa nasrál," odpovídá s rukú u huby. "Něco na dezinfekci máš?" "Mám," zalesklo sa Kaňátovi v očách, a z pod blůzy tahá flašu slivovice. Za ním sa už tlačíja další diváci. Celá dílna sa přišla na ten tyjátr podívať. "Tož mosíme ale rozdělať výheň, Mirku dones pár třísek," usmívá sa Bohuš Tomečků a vytahuje ze zamaštěného šuplíku v ponku koženů kabelu. Roztáhne ju… a uvnitř má kompletní "zubařské" náčiníčko. Kleštičky nejrůznějších tvarů, ale nepochromované. "To sem si vyrobil sám," chválí sa Bohuš.
"Napřeď mosíme spáliť bacily," poučuje osazenstvo. Strčí vybrané kleštičky do výhně a rozdmýchává oheň. "Včil sa mosíme dezinfikovať zvenku aj zevnitřku," bere flašku, polévá rozpálené kleště a řádně si přihne. Nabízá takéj Kaňátovi, ten do sebe šupne hneď dva veliké loky. "Dvá ho chyťte! Jeden ruky, druhý hlavu! Mírku tady máš lampu, sviť," udílí rozkazy jak zkušený operatér. "Kerý to je?" A už má ruku, kerú si takéj polél slivovicú, pacientovi v hubě. "Heh ahý h hraho hohú," huhlá Kaňát. "Ahá," cinká kleštičkama po zubu Bohuš. "Tento?" ujišťuje sa. "JO," zní odpověď. V tom do napjatého ticha zazní zvuk, jak dyž cosi křupne a vzápětí strašný řev. "Ááááá KÚÚRRRRVÁÁÁ," vybíhá Kaňát ven a pluve všady krev. Chlapi řvú smíchy a kovář oplachuje ruky, kleště aj zub ve vodě. "Naštěstí neměl háčky a nerozdrtíl sa, to by bylo blbé," vysvětluje. Všeci sa přitem častujú zbytkem slivovice.
V tom sa ale objevil mistr a bylo po srandě. "Chlapi! Do prdele, co sa tady zas děje? Nemáte, co dělať?" Měří si osazenstvo. Když je mu situace vysvětlená, enem krútí hlavú. "Ste blbci, co kdyby sa mu něco stalo?" mračí sa. "Tu krev tady pořádně umyjte, odpoledňa sem příjde kontrola, aby si nemysleli, že zasej pytlačíte."