Listopad 2016

Na Mikuláša

23. listopadu 2016 v 8:03 | miraur
"Idu ti tak kolem vsetínského zámku," vykládá tetina Růžičková. "Šak to bylo večer na Mikuláša," vzpomíná. "Poletovál ten první sněh. Říkám si, jaké je to pěkné. Podívám sa víc vlevo ke staréj radnici a Íííííí. Divže ně oči z dúlkú nevypadnú. Na popelnici čert, nad ním sa skláňá anděl. A co myslíš, že tam dělali? Tož, šak víš…, tamto. Šak sem hneď očama smýkla inde a rychlo pryč, aby si nemysléli, že jich pozoruju… Ale řeknu ti, moc pěkné to bylo... Ten sněh tak pěkňučko poletovál, a temu andělovi, jak sa hýbál, sa tak krásně otevíraly a zavíraly ty křídla, jak dyž motýlovi na kopretině…."
Vnúček ide na Mikuláša s babičků na návštěvu za rodinů. Na Sychrově vlézli, že do výtahu. Tam leží opilý chlap. Jožínek švihíc babičce za kabát. "Babíííí, tady ležííí scíplý čééért!"
"Babičko, ten Mikuláš, to nebýl pravý Mikuláš, ale strýc Jožka." "Ale prosím ťa, jaks na to přišla,?" diví sa babička. "No, že věděl, gde máme papuče."
Sa stalo v Lužnéj na Mikuláša. Oni majú vedle čertú a svatého aj koníky. A hneď dva - bílého a černého. Pěkně do páru, aby mohli, že svatého pěkně povoziť v kočáře, dyž ho vezú z nebe na zem. Jednúc sa stalo, že Jožka Pohrabáčú stál myslím u potoka eště s kerúsi a na druhé straně říky vyběhl z jakéhosi baráku koník. Jak tý dvá uviďél, hneď sa rozběhl k nim. Na břehu sa zastavíl a chvílu aj přešlapovál. Milý Jožka ale cérku uchmatl a držál, že "Poď si pro ňu!". Tož že ide. Húp do říky a že hrr za nimi. Ale cosik mu ujély nohy nebo co, švácl sebú a vymáchal sa pořádně. Dyž sa vyškrabál ven, Jožka sa ho ptá: "Prosímťa cos dělál?" Chlap v masce sa zazubíl. "Coby, koník chťél piť!"
Neco podobného sa šak stalo aj nedávno ve Francošlakoch. Esli nevíte, to je Francova Lhota. Také sebú ogar v masce koníka škrábl do vody, že chťél piť. Děcka, co to viděly, začaly volať. "Koník je ve vodě, koník je ve vodě!"

Učúl to jeden súsed a na mú milú dušu nastartoval trachtór a už sa hrne k říce, že teho koňa vytáhne navijákem. "Že, kde ho máte?" "Kde by? Tady!," řehtali sa súsedi a ukazovali na promáčanú mikulášskú postavu.

Muziganti

4. listopadu 2016 v 8:58 | miraur
Muziganti hráli na Jozefka. Chodili po dědině a to víte, za

každů pěsničku štamprla. Tož kapelník hneď ze startu ze

zdviženým prstem mentorovál: "Ogaři, keří nemosíte,

nepijte!"

Tož ale na konci akce, dyž už sa hrálo v hospodě, to

vypadalo mezi muzygantama jak po útoku na Dukelský

průsmyk. Ležali tam na stoloch, židlách, jak padlí hrdinové.

Kapelník tu spúšť z hospodským prohlížá. Najednúc ukazuje

prstem a přikazuje: "Nalejte eště hen tomu, eště sa hýbe!"

Bratrancova svaďba sa vydařila nad míru. V nedělu kolej

šesté ráno sem sa po hodině vydatného spánku zbalil, že

pojedu na domluvené hraní na koště vína do Osvětiman. Na

dvoře sedí náš tata ze strýcem Vojtů, svadebním otcem. Oba

majů kolem hlavy mokré ručníky a vytahujů svorně ze

skleňáka oharky. "De zas ideš?" húkl na mňa tata, enem sem

sa z huslama objevíl ve dveřách. "Kde by, do Osvětiman na

košt vína," usmívám sa. "V řiti je ťa třeba," zamračí sa a

zapíjá oharek kozú z piva. Strýc múdro pokývá hlavů a říká.

"Enem ho nech. Šak sem ti říkál, že muzyganti sa dostanů

přímo do nebe. Lebo co oni mosíja s tým pitím vydržať, to by

ani kúň nevydržál."