Když se nikdo nedívá, už se jenom dívám

16. května 2017 v 11:51 | miraur
Když se nikdo nedívá, dívám se pochopitelně já. Sleduji, jak klokotá život v hrnci světa, a představuji si, jaké ingredience bych do toho úžasného guláše mohl přihodit, a co by se asi tak stalo. Kupříkladu, když vidím krásnou dívku, jež ohrnuje svůj dokonalý nosík nad užaslými pohledy kolemjdoucích pánů, přisypu jí, v mých představách, fakt pořádného chlapáka, pod jehož pohledem roztaje jak loňský sníh a kolena se jí podlomí.
Anebo se jen tak bavím představou, stejně jako v Saturninovi od pana Jirotky, jak by to dopadlo, kdyby v mé oblíbené kavárně začali po sobě hosté metat, když ne koblihy, tak alespoň třeba kopečky zmrzliny. Děcka by si to moc užily, maminky tedy méně a tatínkové by prchali před tou pohromou do oblíbených restauračních zařízení či zahrádek.
Kdysi během mých narozenin, jsem svou představu snažil se zhmotnit. Již ovíněni seděli jsme se spolugratulanty v jedné restauraci v mém rodném Vsetíně. Bylo to tak navečer, a jak už jsem přesně nezvládal tu hranici mezi iluzí a realitou, mrskl jsem po sympatické, mě známé číšnici hrst ledových kostek. Chtěl jsem ji tak přimět, aby přinesla další láhev toho tekutého slunce, co nám tehdy tak zachutnalo. Dívka ta nelenila a hnedle po mě hodila hrst svého ledového arzenálu zpět. V tom okamžiku zbylí hosté rychle zaplatili a mizeli jak pára nad hrncem. Šenkýřky uzamkly nás v té restauraci a začala velká bitva. Ledovače nestačily ledovat a bitva se stávala stále prudší. Mezi ledovou tříští přibývaly další vypité láhve tramínu červeného, a jenom nechtěná trefa do brýlí jednoho z mých spolubojovníků nás zastavila v bitevním klání. Jen na okamžik, na zlomek vteřiny jsme my chlapci zaváhali. Což se nám stalo takřka osudným, neboť dívky od šenku přezbrojily na kbelíky s vodou. Bylo už jedno, že venku je únorová mrazivá noc. Hospůdka se proměnila v brouzdaliště a barový pult v rejdiště radovánek letní noci. Má iluze se mi prostě vymkla z rukou, tedy pardon, z mé mysly natolik, že se dívali všichni na všechny, takže nebylo úniku ani chuti být neviděn. Ta slavná bitva skončila všeobecným smírem a tancem. A nakonec se i společně uklízelo. A najednou bylo ráno a sušily se promočené svršky i spodky. A sen té noci zmizel, stejně jako ospalky s první ranní kávou…
Tedy, abych se přiznal. Když se nikdo nedívá, už se jenom dívám. Své představy od té velké narozeninové bitvy nechávám jenom proplouvat mou myslí jako aprílová oblaka, bez toho, abych jimi to kino zvané Svět vylepšoval.

Je to mnohem bezpečnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama