Červen 2017

Červenec voní po houbách a haferách

29. června 2017 v 10:43 | miraur
Tak dneska už je ve vzduchu cítit červenec. Žádné to uprděné červnové parno, dusno, a upoceno.
Ale krásné svěží letní počasí, které slibuje jahody a borůvky a hlavně hřiby. Těším se moc, že mně má žena udělá hřibovou omáčku. Tu prostě miluju. Taťka si ji užívá tradičně s brambory. Já dávám ale přednost chlebu. Má to pak smíchané v hubě takový pro mě bohovský šmak. Mňam.
Pak tu máme příslib borůvek. Zalíčený je člověk od nich hned, jakmile se na ně podívá. A vdolky z nich, to je jedna velká radost a potěšení. U nás se jim říká hafery. Takže ty vdolky jsou haferové a mají příchuť toho červencového dne u nás v horách. Hm, babička z nich dělala ještě takový hustý likérek, který nám dávala po lžičkách, když jsme v zimě stonali. Dělala to tajně, protože v tom byl rum a maminka to neviděla ráda.

V tom těšení se na červencovou pohodu mám ještě v záloze nakládání kvašáků a posedávání u vody ve stínu rozpukaných vrb a olší, ale o tom až jindy.

Mlha nejistoty

28. června 2017 v 8:06 | miraur
Dívám se na hladinu jezera v horách a vidím tvář. Stejně jako před lety si myslím, že je to má tvář. Tehdy ale se na mě smál malý chlapec. Dnes je to obličej plný vrásek a začínajících šedin. Do mysli se mi vkrádá pověstná mlha čehosi iracionální a nepříjemného. Zahalila radostnou vzpomínku z dětství a vnutila mi myšlenku na všechny, kteří krášlili mou dosavadní cestu bytím. Sladký stesk se mi smíchal s krevním oběhem a jistota, že za dvacet, třicet let ze mě zůstane jenom vzpomínka v myslích mých blízkých, zatlačila krásu okolní horské přírody do šeravých stínů.
Ta jistota se usídlila v mém srdci a sevřela jej ledovou rukou strachu. Jen na okamžik sice, ale přesto. Najednou však, jakoby z vakua nevědomí probleskla mnou myšlenka jasná jak trylek skřivana v jarním vánku. Ačkoliv nepopřela důvody mé chandry, vysvětlila vše a rozpustila ten podivný sladkobol z pomíjivosti.
Jo, ta myšlenka: Na světě je jediná jistota. Totiž, že nic není jisté… Ani nevím proč, ale v tom okamžiku se mi strašně ulevilo.

Nikdy, neříkej nikdy

22. června 2017 v 11:01 | miraur
Nikdy, neříkej nikdy. Říkával můj kamarád Karel, a měl pravdu. Říkával to s tím krásným moravským G uprostřed. Jeho niGdy znělo libozvučně a zároveň fatálně. Říkával to s nadsázkou, ale člověk byl při jeho prohlášení hned o něco ostražitější.
Kupříkladu nikdy jsem nechtěl bydlet ve svém rodném domě. A už je to tady. Sedím v obýváku, který znám od dětství a vidím Karlův zdvižený prst a slyším to znělé Gé. Nebo. Nikdy jsem nechtěl štěpit plané jabloně, jak to dědeček dělával a co myslíte? Na jaře si pravidelně utírám ruce zalepené od štěpařského vosku do trávy. To G v tom slově je přesně tak lepkavé jak ten zatracený vosk. A navíc v uších střílí jak letící husy na podzim, a to jejich gagaga bývá předzvěstí zimy a nepohody.
To "nikdy" je jak zaříkadlo. Takové abrakadabra po Česku. Řekněme spouštěč všeho, co si chceme podržet, či co rozhodně odmítáme. Ale pozor! Funguje to opačně.
Je to vlastně kouzlo potměšilého mága někde z dávných dob, asi. Vždyť kdykoliv to slovo vyslovím, mám takřka jistotu, že se stane pravý opak. Ne hned. Samozřejmě. Ale za čas, až na to zaříkávání člověk zapomene. Hm, třeba: "Nikdy se nevdám," říkávala plná vzteklých slzí v pubertě moje sestra, když ji opustil už třetí galán. No a dnes má dvě děti a za sebou už sedmnáct let spokojeného manželství.
Anebo. Nikdy už nedám do huby ani kapku alkoholu, sliboval jsem si po oslavě už kolikátých narozenin nad záchodovou mísou. A? No, prostě mám silně vyvinutou slabou vůli…
Takže bacha! To NIKDY je strašně nebezpečné slovo. A je jedno, jestli jej říkáme s nesmělým "k", jak to dělají obyvatelé české kotliny od Vysočiny na západ nebo s moravským "G", jak to zase vyslovují v krajích krále Ječmínka.
Prostě nikdy, opakuji NIKDY, neříkejte NIKDY! I kdyby to měl být slib slibů! A prosím, NIKDY neříkejte, že se NIKDY něčeho, nebo někoho nevzdáte! Protože to NIKDY nesplníte! Kruciš! Teď jsem to prozradil…

Až se třásla zem

15. června 2017 v 8:44 | miraur
Přemýšlím, co je lepší. Protančit noc mezi skleničkami, nebo na tanečním parketu. Coby takřka netanečník jsem občas trávil noc na parketu při mnoha příležitostech a za rytmů mnoha hudebních žánrů. Ty skleničky k tomu jaksi patřily. Neboť coby povaha stydlivá, potřebuji trochu nakopnout sebevědomí. Pak už to jde zlehka až překvapivě… Kolikrát už mlátil jsem hlavou a hrozil na metalovém koncertu, to mě pak bolelo za krkem. Skotačil jsem celou noc ve víru punku, diskotékoval jsem a ploužil se. I na dechovečce jsem byl.
Většinou jsem tedy vyrážel tančit za účelem vystřízlivění, námluv, či naopak útěku před "intelektuálními" rozpravami mnohých dívek. Jednu taneční noc si ale pamatuji dobře, neboť to nebylo z opilosti ani jiných již zmíněných pohnutek. Ale z radosti z rytmu a zvláštních okolnostech. Byl leden a venku fujavice, jak už bývá. Tedy venku tam doma. Mé tělo se nacházelo na jižní polokouli nedaleko Santiaga de Chile. Taková chatička to byla s terasou a výhledem na oceán. Venku vrcholilo jihoamerické léto a už když jsme přícházeli hrála salza, merenge a já nevím co všechno. Neboť jak nám vysvětlovali naši přátelé, jsou v tom rozdíly. Já je tedy nepoznal. Neboť jestli se pánev kroutí zleva doprava, nahoru dolů či naopak, je pro mne, běžného středoevropana odkojeného na Pepíčkovi Zímovi, Michalu Davidovi a Petru Jandovi, zcela jedno. No, ale k té taneční párty. Ti lidi tam mnoho alkoholu nepopíjejí. Nemají jakýsi enzym v těle a zdá se, že by mnoho nevydrželi. Hned jak jsme dorazili, pustil se starý magneťák a ještě než jsem si dal skleničku vína, místní už tančili. A střízliví! No, to bylo něco. A měli z toho radost. Chápete? Mezitím se grilovalo. My návštěvníci ze severní polokoule jsme bojovali s argentinskými stejky a hladili bříška a oni stále tancovali. A byla půlnoc a my jsme se na všechny usmívali, a domorodci stále tancovali. A pak jsme tancovali také my. Ono to houpání boky v jihoamerickém rytmu, už nevím jakém, není žádná fuška. A když jsme v těch rytmech prohoupali celou noc, a popíjeli nápoj zvaný terremoto, jsme se ani nezapotili a krásně si ten tanec užili. Ještě tak z legrace nám místní říkali, že to terremoto, musíme pít opatrně. Neboť jeho složení (kokosová zmrzlina, mladé víno zvané číča a vodka) je tak silné, že se pod námi bude třást země. Však název toho nápoje zní v překladu zemětřesení. Moc jsme se tomu názvu nasmáli a vůbec byla taková letně-lednová pohoda. Až když jsme přiletěli domů, nám trochu zmrzly úsměvy, neboť týden na to, tu krásnou zátoku smetla po zemětřesení vlna tsunami.

Podle vesmírného ping-pongu se není čemu divit

6. června 2017 v 10:33 | miraur
Čistě hypoteticky. Jestliže funguje to biblické: Jak jsi zasel, tak sklidíš, tedy řečeno moderní terminologií převzatou z východních náboženství, že funguje karma, tedy laicky řečeno příčina a následek, vše, co se nám nyní děje, i v Evropě, je správně.

Nám v Česku se toho mnoho neděje, jenom máme historickou zkušenost z Mnichovské zrady, tedy už předjímáme, abych tak řekl, slyšíme trávu růst, co by se mohlo všechno stát, kdyby. Pokud bychom měli my Češi stejnou historickou zkušenost, jako národ, který v minulosti koloniálně přetvářel původní kultury v Africe, Indii, Americe, Austrálii, v Indonésii, Polynésii či po celé Asii, a co si budeme povídat, mírumilovné to nebylo, asi bychom měli mít obavy o naši kulturu, o naše vidění světa. Protože, pokud opravdu funguje ten vesmírný ping-pong na všech úrovních, tak jak se před dvěma, třemi sty lety do lesa z Anglie, Francie, Holandska, Španělska či Německa volalo, tak se nyní v podobě vln přistěhovalců a jejich přetváření naší kultury jim nejvhodnějším způsobem, z pomyslného lesa ozývá.
Zní mě to logicky, ale jak to teda doopravdy je, to ví jen pánbůh a za takových sto let o tom napíší sáhodlouhé analýzy historici. Pokud ovšem nebudou mít od třikrát-denního povinného bouchání o zem na starosti jiné důležitosti.

Svatá zdechloba

2. června 2017 v 10:42 | miraur
V dětství to bylo jednoduché. Školní rok plynul neuvěřitelně dlouho. Každá hodina matematiky se vlekla jak lesní med z čerstvě rozlomené plástve. Prázdniny však, stejně jako přestávky na svačinu, utekly takřka v mžiku. Stejně tak čekání na dívku mého srdce bylo nekonečné. Nebyly mobily ani facebooky, abych ji popohnal. Tedy trpěl jsem každou minutu jejího zpoždění, jako bych stál na místě domluvené schůzky celé věky.
Teď se mi zdá, že ani minuty, ani hodiny, ani dny, dokonce ani týdny nejsou, co bývaly v dobách minulých. Člověk rozdá vánoční dárky a už jsou Velikonoce. Máj s rozkvetlými třešněmi jakoby jenom v rychlosti zamává přicházejícímu létu a už jsou tady podzimní radosti utopené v burčáku. No a než člověk vystřízliví, shání zase ten stromek a kapra. A to se stále zrychluje.
Jen nedělní odpoledne jsou až k nepřežití roztáhlé jak lány obilí někde na Hané. Stále totiž u nás doma držíme starobylý zvyk, že neděle je vhodná pro odpočinek těla i duše. Tedy nicneděláme. A v tom je zřejmě zakleta magická formule času. V tom lenošení. Když člověk spočine jenom okamžik bez nutkání něco ještě udělat, nebo něco naplánovat, či komusi zavolat, změní se jediný okamžik na věčnost. Je to paráda, užívat si okamžik věčnosti, navzdory křesťanským otcům, ještě za živa. Ano! To je ono! Jednině nudou se dá zastavit čas. Svatá zdechloba, řekla by moje babička.
...jen chvilinku si v tom bezčasí zalebedit a nabrat sílu… To by bylo...
Hoplá! A je to pryč! A už nás opět do víru tikajících vteřin a minut a hodin a dnů žene nutkání něco stihnout, tamto zaplatit, toto udělat. A zase se roztočí kolotoč světa a my se opět vrháme do boje s životem a časem, který nám protéká mezi prsty jak písek na pláži. Mimochodem, tam také čas utíká jinak než na poradě s šéfem.