Svatá zdechloba

2. června 2017 v 10:42 | miraur
V dětství to bylo jednoduché. Školní rok plynul neuvěřitelně dlouho. Každá hodina matematiky se vlekla jak lesní med z čerstvě rozlomené plástve. Prázdniny však, stejně jako přestávky na svačinu, utekly takřka v mžiku. Stejně tak čekání na dívku mého srdce bylo nekonečné. Nebyly mobily ani facebooky, abych ji popohnal. Tedy trpěl jsem každou minutu jejího zpoždění, jako bych stál na místě domluvené schůzky celé věky.
Teď se mi zdá, že ani minuty, ani hodiny, ani dny, dokonce ani týdny nejsou, co bývaly v dobách minulých. Člověk rozdá vánoční dárky a už jsou Velikonoce. Máj s rozkvetlými třešněmi jakoby jenom v rychlosti zamává přicházejícímu létu a už jsou tady podzimní radosti utopené v burčáku. No a než člověk vystřízliví, shání zase ten stromek a kapra. A to se stále zrychluje.
Jen nedělní odpoledne jsou až k nepřežití roztáhlé jak lány obilí někde na Hané. Stále totiž u nás doma držíme starobylý zvyk, že neděle je vhodná pro odpočinek těla i duše. Tedy nicneděláme. A v tom je zřejmě zakleta magická formule času. V tom lenošení. Když člověk spočine jenom okamžik bez nutkání něco ještě udělat, nebo něco naplánovat, či komusi zavolat, změní se jediný okamžik na věčnost. Je to paráda, užívat si okamžik věčnosti, navzdory křesťanským otcům, ještě za živa. Ano! To je ono! Jednině nudou se dá zastavit čas. Svatá zdechloba, řekla by moje babička.
...jen chvilinku si v tom bezčasí zalebedit a nabrat sílu… To by bylo...
Hoplá! A je to pryč! A už nás opět do víru tikajících vteřin a minut a hodin a dnů žene nutkání něco stihnout, tamto zaplatit, toto udělat. A zase se roztočí kolotoč světa a my se opět vrháme do boje s životem a časem, který nám protéká mezi prsty jak písek na pláži. Mimochodem, tam také čas utíká jinak než na poradě s šéfem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama