Červenec 2017

Co se může stát, když dostanete novou občanku

31. července 2017 v 7:59 | miraur
Dnes se konečně dostávám k tomu, proč se můj blog jmenuje Zaslechnuté v hospodě. My obyčejní lidé totiž zažíváme spousty zajímavých příhod a dokonce dobrodružství, o kterých se pánům scénáristům ze všech těch vyhlášených nekonečných seriálů ani nezdálo. Jsou to moc pěkné historky, a když to u toho pivečka umí dotyčný hezky podat, válí se celá hospoda smíchem ještě hodně dlouho.
Tak například v pátek. Kamarád Honza, zodpovědný pan podnikatel, který před několika dny vdával dceru, vyrazil na poštu do nedalekého bývalého okresního města. Převedl si ze své banky peníze a chtěl si je jednoduše vyzvednout, neboť potřeboval hotovost. "Stojím u přepážky a dávám babě občanku. Mám ji čtrnáct dní starou, tak jsem ji ještě přeleštil a zažertoval, ať mi ji nepoškrábe." Paní pošťačka prý doklad převzala, něco naťukala a píp. "No, něco tam divně píplo, ona že je to běžné při kontrole. No, ani jsem se nestačil zeptat, jestli je to v pořádku, do místnosti vběhli policajti v těch černých montérkách a natlačili mě na sklo a prý abych nekladl odpor. Prý ta občanka je kradená a kdo prý ve skutečnosti jsem, a jestli mi někdo může dokázat, že jsme já!" Naštěstí tam prý byla jedna paní ze sousední vesnice, která dosvědčila, že je to skutečně on. "Stejně mě hned bafli, a vyvedli z pošty ven jak nějakého teroristu. Všichni hleděli, co se stalo. Mě! Poctivého živnostníka. Daně platím, nikdy jsem nic neukradl! No, a teď ty pohledy ženských v řadě. Hned mě napadlo, ty vole, to bude ostuda." Když jej policisté odvedli na služebnu, která je mimochodem hned vedle poštovního úřadu v našem městě, hned se mu i omlouvali, ale takový je prý postup. Prostě paní na poště pípla podezřelý výběr peněz a chlapi vyběhli. "No podle toho, co mi říkali, tak ta baba na úřadu, co mi dávala tu novou občanku, snad omylem zaklikla kolonku, že je občanka kradená nebo co. No, naštěstí tam byla ta paní, co mě poznala. Jinak by mě asi drželi, dokud mi to někdo nedosvědčí."
Ještě při tom vyprávění měl vytřeštěné oči. "Tak jsem se třásl," ukazuje třesoucí se ruce. "Moje žena s dcerou lízaly v autě zmrzlinu a ještě mě sprdly, kde tak dlouho jsem," směje se. "No ale řeknu ti, že ti policajti tě umí drapnout. To se ani nehneš."

Šli jsme na hřiby a našli houby

28. července 2017 v 8:48 | miraur
Říkám si, že by ty houby už mohly začít růst. Každým rokem je to stejné. V červnu nás les lehce navnadí, pak bum! Horka a sucho. Pak začne pršet a je chladno. No, a najednou je podzim, a ani ty václavky člověk nepotká. Přitom letos se na ty hřiby fakt těším! Koupil jsem na jaře na našem jarmarku krásný košík, přesně pro účel houbaření vyrobený. Alespoň podle mne. Žena jej vidí spíše jako piknikový. Musím tedy udělat kompromis. Abych ji vylákal do lesa za účelem sběru hub, rozhodl jsem se uspořádat piknik na jedné oblíbené mýtince, která je dostatečně romantická a navíc, přímo na ní a v houští kolem stoprocentně rostou. Svolila, že teda tento kompromis bere. Jenže! Jenže nerostou. Říkám si, že by mohly růst, kdyby si každý nasbíral, když rostou, co potřebuje a zbytek nechal těm ostatním. Jenže! To se každý chválí na fejsbůku, kolik stovek nasbíral. A tak si říkám, co s těma stovkami hub asi takový úspěšný sběrač dělá. Určitě je všechny nesní. Něco asi uvaří a usmaží, něco zavaří, něco dá sušit a spousty červivých vyhodí. Škoda, že jsme takový národ houbařů hrabivých. Jeden má moc a ostatní ať si, víte co!
Můj dědeček, to byl hřibař! Kolikrát jsme šli z lesa s několika holubinkami a dvěma, třemi hříbky a sousedi se ptali: "Tak co Lojzo (dědeček se jmenoval tak krásně starosvětsky Alois, jeho maminka byla Lojzička, tedy Alojsie), rostou, rostou?" A dědeček vždycky říkával: "Šli jsme na hřiby a našli jsme houby." A my vnuci jsme po něm opakovali a pokřikovali na tetičky: Ále, šli jsme hřiby a našli jsme houbyyyyy!" A smáli jsme se tomu dvojsmyslu. Ještě víc jsme se smáli, když byl nazlobený, že nerostou a babička do něj rýpla, co přinesl. "Buka! H*vno jak ruka!" A šel se schovat do své dílny. Dědeček byl krejčí, a jaký! Dokázal ušít do týdne krásný panský oblek i s vestičkou jen na jednu zkoušku! Takový to byl mistr.
Jo, k těm houbám. I když se na ně moc těším, a mám je rád, moc jich nikdy nenajdu. Nevím, jak je to možné, ale já je v tom lese nevidím. Po mě vždycky šla sestra a měla plnou tašku a já čučím, čučím, větvičky a spadané listí obracím, a nic. Říkám si, kdyby ty hříbky alespoň pobíhaly po lese nebo měly majáčky, to bych je viděl. Ale takhle? Jsou schoulené někde, kde by to člověk ani nečekal, ani nedutají a snad čekají, že si jich nikdo nevšimne. A mají recht, většinou si jich nevšimnu třeba já! Ale když si všimnu, tak si vyberu pár adeptů a hezky jich tam nějaké nechám, aby se mohly dál pěkně množit. A ještě v lese ty sebrané očistím a okrojky zahrabu do jehličí. Dědeček říkával, že se tak množí také. Nevím, jestli je to pravda, ale zvyk je železná košile. No, a pak si ten svůj úlovek hezky donesu domů. Tam už dojde k dělení kořisti na: do máčky, do polévky, na smaženici, na sušení na Vánoce. A už se těším, jak to bude v zimě vonět.
Ale zatím nerostou. Tak až začnou, vyrazíme na ten piknik!

Ve snech se učím létat, trhám zuby a hledám boty

25. července 2017 v 8:09 | miraur
V bezpočtu rán se probouzím se sny pod víčky. Vždy jsem zklamán, že se nemůžu dostat zpět, neboť příběhy ty jsou zajímavé a samozřejmě velmi osobní a osobité. Nejraději mám sny létací. Už jsem se, když se znovu zdají, naučil let ovládat a někdy dokonce se přistihuji, jak beru do náruče své známé a vynáším je ke hvězdám. Zpočátku ty lety byly takové těžkopádné. Blemcal jsem nohama těsně nad hlavami lidí a bál se, že mě stahnou zpět. Pak jsem se naučil vyletět až nad střechy, ale občas jsem jen těžko dokázal srovnat směr. Nejhůře je to s rychlostí letu, tu nemám ještě vypilovanou a stále se mi zdá, že letím pomalu. A jak na potvoru se mi už dlouho žádný létací sen nezdál, abych mohl zkoušet, jak na to. Tak snad dneska.
Další sny se týkají samozřejmě něžného pohlaví, ale s lety už nemají ten náboj, jako kdysi a jsou stále řidší. Daleko zajímavější jsou ale ty sny, kdy si trhám zuby. Zpočátku jsem řešil ten dentistický problém tak, že jakmile jsem v tom snu teda, ten zub vytáhl, snažil jsem se jej různě nacpat zpět. Byla to fuška a nebylo to ono. Pak jsem třeba ty zuby přímo v ústech drtil, či rozkřupával. No, byla z toho taková divná hmota, a byla toho plná huba a nepomohlo ani vyplivávat. Tak hnusné to bylo. Dnes, když přijde takový zubní sen, dotyčný tesák prostě vyškubnu a zahodím. Kupodivu šup a skočí další sen.
Jo, pak se mi hodně často zdává, že ztrácím boty. Většinou jdu někam do kavárny nebo čajovny a nevím proč, se zuju už v předsíni. Když odcházíme s přáteli z toho imaginárního podniku, všichni seberou své křusky a spokojeně odchází. Já čučím do těch botních regálů, přehrabuji se a nemůžu za boha mé botky najít. Pak blemcávám po tom snovém místě bos a cítím se trapně až naze. No, teď se mi ale zdálo, že jsem zašel přesně do toho samého podniku jak kdysi a boty jsem si rovněž zul. Byly takové moc pěkné, kožené polobotky. Když jsem se vracel, že půjdeme ještě někam jinam, boty tam nebyly. Přehraboval jsem se v té hromadě a nikde nebyly. Kurnik, to už se mi ale zdálo! Jdu zpátky a říkám panu majiteli, byl to nějaký Ital, že někdo mi ukradl boty. Podíval se na mě a byl zděšen, že to v jeho podniku není možné. "No signore, no, no!" Gestikuloval přitom rukama, jak už to ti Taliáni dělají. Tak nic. Vrátil jsem se do té botárky a hrabu se v regálech. Najednou šahnu až úplně dozadu a vytahuji takové pěkně prošláplé botasky. Tiše si hvízdnu. Pane jo. To jsou přece ty boty, co jsem tady ztratil vloni! V tom snu jak jsem pak pleskal po dlažbě bosky! Hned jsem si je obul a páni, padly mi přesně jak ulité. Hned jsem se taky plný spokojenosti vzbudil. To se mi to vstávalo.

No a ještě mám sny, ze kterých se mi velmi těžce vstává. Je to sen plný světla, radosti a pak budík a zklamání, že jsem cosi opustil, co jsem neměl. Takový ten sladkobol. Ale vo tom až jindy.

Něco málo o vzpomínkách, hledání a o štěstí

23. července 2017 v 10:08 | miraur
V prostředí moravské vesnice na okraji republiky jsem vyrůstal po mnoho let v osamění pod přátelskými větvemi buků a jedlí. Zaplétal jsem se do úponků divokého chmele, naslouchal bublajícím potůčkům a cvrlikání skřivanů vysoko v oblacích. To vše mě naučilo dívat se dál, než se dívají jiní. Našlapoval jsem v pěšinách vysypaných smrkovým jehličím. Díval jsem se plachým srnám do očí a četl jejich strach. Ochutnával jsem vonící lesní jahody v červnu a tmavě modré ostružiny v červenci. Po vůni hub jsem hledal hřibovou matičku a v podzimu světélkující václavky.
V zimním tichu jsem v tom čase s promočenými zády nosil pytle sena do krmelců a četl příběhy zajíců a lišek vepsaných do hlubokého sněhu. S jarním táním jsem sledoval omamnou krásu prvních sněženek a vůni země.
V letním parnu jsem naslouchal bzukotu komárů a vdechoval omamnou vůni sena a borovic. S podzimem jsem se s rozkoší procházel v šustivých závějích spadaného listí, abych našel hudbu hor.
Ve Vánočním sešeřívání jsem viděl duchy minulosti a přál si spatřit adventní hvězdu v mracích. S masopustním průvodem jsem uvěřil v kouzelnou moc tance hospodyň s medvědem a v ozdravující magii šmigrustového omlazování jalovcem mladých děvčat. A jako tenkrát, také dnes jsem zklamán, když namísto červeného vajíčka, symbolu plodnosti, dostanu jen čokoládové.
Také jsem pochopil, že duch mých hor nevězí v proměně modrých švestek v silnou pálenku, ale v přetvoření lidské touhy do moudrosti života.
V okamžicích, jako tento, kdy nevnímám úzkost z nezdařeného osudu, ale spíše radost z života samého, usedám k papíru a začínám psát řádky svého srdce.
Neboť nevymýšlím kostrbatě věty dle vzorce a zadání svého rozumu. Nechávám se jen unášet pocity, vůněmi a prostorem svého srdce. Je rozlehlé jako obloha, a myšlenky jsou oblaka, která jím proplouvají. Sám střed té oblohy je slunce v plné síle. Občas pak jako dorůstající měsíc v srpnu. Jako duha po jarním dešti se objevují záchvěvy pocitů. A stejně tak, když jimi pohledem projdu, mizí.
Už jako chlapec jsem věděl, že ač budu utíkat za duhou, jak rychle chci, nikdy nenajdu místo, odkud přichází. Stejně tak nepostihnu začátek ani konec svých myšlenek a pocitů. Stačí mi dnes tedy se na ně jenom dívat a smát se, když se zdrží o něco déle.
Oblaka myšlenek jsou jako vlaštovky. Nikdy je nezkrotíš. Proto je pouštím a jenom se kochám svobodou jejich letu. A jen letmo je zachytím pohledem, vepíšu do paměti a v duchu poděkuji.
Nevím, jak dlouho budu v tomto životě moci si takto užívat takové svobody. Každodenní zaneprázdněnost mě nutí zapomínat. Avšak když konečně usednu a pustím vše kolem, s odevzdaností umírajícího muže spatřím tolik radosti v jediném okamžiku, až s úžasem zapomenu, kde jsem a proč.
A čím více těch malinkých momentů krásy spojuji jako korálky na hedvábné šňůrce, tím méně se mi chce zabývat se světem kolem. Však myslím si, že jestliže sám prožívám tu radost, určitě se lidé kolem alespoň na tu malinkou vteřinu, zachvějí štěstím, stejně jako já.

Je to tak jednoduché být šťastným. Stačí naslouchat svému nitru a vpadnout do něj jako do průzračné horské tůně. Je to tak osvěžující, tak výjimečné, že se to nedá slovy ani popsat…

Otravná moucha a zrození hrdiny

19. července 2017 v 11:28 | miraur
Ležím doma na pohovce už celou věčnost. Očima prozkoumávám strop. Kousek po kousku se snažím ze zrnek omítky a stínů z malířské štětky sestavit tváře, či jiné, momentálně pro mě zajímavé tvary. V okně bzučí moucha stejně tak otravně jako včera, před týdnem, před lety. BZZZ! Tolik příběhů jsem přečetl, tolika hrdinům jsem držel palce až do vítězného konce jejich putování, tolik dobrodružství jsem s nimi prožil. Ano, dá se říci, že jsem se strachoval s nimi, když v bouři plnili nebezpečné mise, vyskakoval mě za ně tlak až do krku, když sváděli tajemné krásky a s nadšením jsem naslouchal aplausu obdivovatelů, když zvítězili ve svých osudových bitvách. BZZZ! Už mě nebaví číst další příběhy, i když se mi u nich krásně dospívalo a zrálo. BZZZ! Měl bych jít něco dělat. Něco velkého! BZZZZZZ! Ale co? Vždyť veškerou tu energii měli mí hrdinové! Já jsem jenom sledoval jejich správná rozhodnutí! BZZZZZZZ! A vysvobozoval jsem s nimi všechny ty utiskované také spíše jako neviditelný stín, jako kronikář jejich velkých činů! BZZZZZ. A teď tady ležím a nemám sílu ani vstát, natož udělat něco, co by bylo hodno mých snů. BZZZZZ! Ale ta moucha je fakt otravná. BZ? Jdu na ni… bz-bz-bz. Vstávám jediným vyhoupnutím z pohodlného sófá a mířím k oknu… bzzzzz?. Našlapuji jako gepard, tiše se plížím s lehkostí pumy…BZ-bz-bZZzzz…. Ta otrava právě usedla na záclonu. V poslední chvíli měním strategii útoku! Rozpřahuji se, vzápětí měním směr i rychlost. Moucha se přikrčuje, má ruka dělá poslední manévr a.. BZZZZIK!?! Mám tě, potvoro! BZZZZZZZZZZZZ!!!! Uvězněna v mé dlani protestuje a na mě čeká poslední osudový úkon. Zavírám oči a vystřeluji svou zajatkyni do prostoru otevřeného okna. BZZzzzz…. Žij si! Dívám se chvilku za ní, rychle zavírám okno, aby si to ještě nerozmyslela, a mířím k rozečtené knize. Bez sentimentu ji zavírám a ukládám do poličky. A jako hrdina vlastního osudu vyrážím změnit svůj život.

Tak tohle NE jsem JÁ neřekl! Nebo ano?

12. července 2017 v 8:18 | miraur
NE! To že jsem řekl? Ale to přece nebyl můj hlas. Ozvalo se to někde z mého nitra a jakoby to nešlo ani přes mé hlasivky. Přece znám svůj vokál. Obyčejně se mé prakticky svobodně vyslovené ANO pohybuje ve frekvenci f1 hudební stupnice kde a1 rovná se ladění cca 440 MHz. Ale toto NE se vynořilo někde ze středu mého rachitického hrudníčku v kmitočtu hrdelních tembrů snad mongolských kočovníků zpívajících slunci v rozlehlých pastvinách a v hloubce přibližně malého e. Tedy psáno na klasické stupnici již v basovém klíči. Tedy záhada. Někdo ve mně je chytřejší než já a odmítá se podřizovat tendenčnímu tlaku okolí. Proč jsem nakonec nechtěně odmítl vykonat tu "výhodnou" záležitost, mě momentálně nezajímá. I když jsem zřejmě přišel o jistý profit. Hm. Zároveň jsem ale neztratil tvář…
Teď by mě ale teda do p*d*l* zajímalo, kdopak to za mě mluví? JÁ jsem to rozhodně nebyl! Haló! Kdo je tam?! Už několikrát jsem se v noci probudil v potu tváře a celého těla. Ten zatracený sen se opakuje stále dokola: Stojím u oltáře a mám si brát dívku mých snů. Znáte to, taková ta princezna z dětství namixovaná všemi těmi zpěvačkami a hérečkami z období puberty a napasovaná třeba na sousedku z ulice nebo kolegyni v práci…
Tak tedy budím se pravidelně v okamžiku, kdy mám coby natěšený ženich říci to dokonale vypilované a nadšené a lehce dojemné ANO a namísto toho přímo z mé hrudi, no, tam kde všichni ezouši světa předpokládají sídlo duše, zní jak barokní klenba klenuté . Přesně tak hluboké a znepokojující jako nejnižší rejstřík varhan v našem kostelíčku.
Tak znovu se ptám, kdo bydlí tam kdesi uvnitř mě a mění má vědomá rozhodnutí bez ohledu na okolí a následky? A neříkejte, že je to nějaká má prapodstata či nevědomí, které už se nemůže dívat na můj zhujeřený život! To byste mě opravdu dopálili! Že ne? Já říkám ANO, dopálili! NE! Tak tedy ne!

Ore! ORE! Ore!

4. července 2017 v 11:10 | miraur
Ublemcaný pocit plný sladkého karamelu zastihl mě dnes nečekaně. Cukrovou vatou z přepálené melasy mě umatlal do lepkava. Stejně jako zamotá hlavu vůně vadnoucích chryzantém, tak mě ovanula vůně mé odumírající kůže. V zrcadle vidím jen mlhavý obrys a marně se snažím rozpoznat tvář, která mě provrtává svým kalným pohledem. Přidržuji se vzpomínek, abych se zorientoval v čase. Nedaří se. V uších, tenkých jako pergamen slyším hučení příboje. Přitom vím, že jsem suchozemec a nemám ani zdání, kdy jsem naposledy svlažil své tělo ve slaném přílivu. Tělo? Ah. To je ta mlhovina, co drží mou mysl v kupě s myšlenkami a tlukotem srdce. Sbírám další a další střípky do mozaiky své paměti. Občas probleskne hlas nebo letmá vzpomínka čehosi, co lze předpokládat jako příběh mého uplynulého času. Divnost postupem střídá záchvěvy bolesti čehosi, co by se vzdáleně dalo nazvat duše? Nebo snad tělo? Nebo co? Horká sprcha alespoň na okamžik sbírá sílu pro atomy buněk, aby si vzpomněly, že byly kdysi tím tělem. Kdysi? Padající kapky na hlavu útočí jak šípy dávné armády a duní s hukotem horských bouří.
Pak. Iluze očištění blahodárně posiluje ta černá tekutina, co je hořká jak život a černá jak noc. Počkat! Život? Aha. Už vzpomínám si na vůni jarního vánku a trylek skřivana v povětří. Tu na dlaň spadá okvětní lístek třešně a jako diamant třpytí se v trávě kapička rosy. Ta vzpomínka země na probdělou noc…
Noc? Jaká noc? Vír vzpomínek na okamžik vytěsnil to sladké útočiště v zapomnění a sametu pokrytého rozházenými střípky rozbité křišťálové vázy. V každém tom střípku leskne se jiný příběh, jiný svět. Tak krásný až se srdce zalyká, tak sladce zářivý až oči přecházejí…
A všichni kolem zvedají číše s božskou ambrózií. "orE! ORE! Ore!" Volají. Ore? Co to znamená, v jaké řeči to je? Ore. Téměř bych řekl, že by to mělo být hore, jak se říká u nás doma. Tedy vzhůru. Ve významu vstaň! VZHŮRU? VSTAŇ???!!!
Ty jo zase jsem zaspal…