Něco málo o vzpomínkách, hledání a o štěstí

23. července 2017 v 10:08 | miraur
V prostředí moravské vesnice na okraji republiky jsem vyrůstal po mnoho let v osamění pod přátelskými větvemi buků a jedlí. Zaplétal jsem se do úponků divokého chmele, naslouchal bublajícím potůčkům a cvrlikání skřivanů vysoko v oblacích. To vše mě naučilo dívat se dál, než se dívají jiní. Našlapoval jsem v pěšinách vysypaných smrkovým jehličím. Díval jsem se plachým srnám do očí a četl jejich strach. Ochutnával jsem vonící lesní jahody v červnu a tmavě modré ostružiny v červenci. Po vůni hub jsem hledal hřibovou matičku a v podzimu světélkující václavky.
V zimním tichu jsem v tom čase s promočenými zády nosil pytle sena do krmelců a četl příběhy zajíců a lišek vepsaných do hlubokého sněhu. S jarním táním jsem sledoval omamnou krásu prvních sněženek a vůni země.
V letním parnu jsem naslouchal bzukotu komárů a vdechoval omamnou vůni sena a borovic. S podzimem jsem se s rozkoší procházel v šustivých závějích spadaného listí, abych našel hudbu hor.
Ve Vánočním sešeřívání jsem viděl duchy minulosti a přál si spatřit adventní hvězdu v mracích. S masopustním průvodem jsem uvěřil v kouzelnou moc tance hospodyň s medvědem a v ozdravující magii šmigrustového omlazování jalovcem mladých děvčat. A jako tenkrát, také dnes jsem zklamán, když namísto červeného vajíčka, symbolu plodnosti, dostanu jen čokoládové.
Také jsem pochopil, že duch mých hor nevězí v proměně modrých švestek v silnou pálenku, ale v přetvoření lidské touhy do moudrosti života.
V okamžicích, jako tento, kdy nevnímám úzkost z nezdařeného osudu, ale spíše radost z života samého, usedám k papíru a začínám psát řádky svého srdce.
Neboť nevymýšlím kostrbatě věty dle vzorce a zadání svého rozumu. Nechávám se jen unášet pocity, vůněmi a prostorem svého srdce. Je rozlehlé jako obloha, a myšlenky jsou oblaka, která jím proplouvají. Sám střed té oblohy je slunce v plné síle. Občas pak jako dorůstající měsíc v srpnu. Jako duha po jarním dešti se objevují záchvěvy pocitů. A stejně tak, když jimi pohledem projdu, mizí.
Už jako chlapec jsem věděl, že ač budu utíkat za duhou, jak rychle chci, nikdy nenajdu místo, odkud přichází. Stejně tak nepostihnu začátek ani konec svých myšlenek a pocitů. Stačí mi dnes tedy se na ně jenom dívat a smát se, když se zdrží o něco déle.
Oblaka myšlenek jsou jako vlaštovky. Nikdy je nezkrotíš. Proto je pouštím a jenom se kochám svobodou jejich letu. A jen letmo je zachytím pohledem, vepíšu do paměti a v duchu poděkuji.
Nevím, jak dlouho budu v tomto životě moci si takto užívat takové svobody. Každodenní zaneprázdněnost mě nutí zapomínat. Avšak když konečně usednu a pustím vše kolem, s odevzdaností umírajícího muže spatřím tolik radosti v jediném okamžiku, až s úžasem zapomenu, kde jsem a proč.
A čím více těch malinkých momentů krásy spojuji jako korálky na hedvábné šňůrce, tím méně se mi chce zabývat se světem kolem. Však myslím si, že jestliže sám prožívám tu radost, určitě se lidé kolem alespoň na tu malinkou vteřinu, zachvějí štěstím, stejně jako já.

Je to tak jednoduché být šťastným. Stačí naslouchat svému nitru a vpadnout do něj jako do průzračné horské tůně. Je to tak osvěžující, tak výjimečné, že se to nedá slovy ani popsat…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 23. července 2017 v 19:03 | Reagovat

Já to neumím, neumím se tak radovat, protože vnímám tu negativitu všude kolem nás a i když vím, jak moc sama sobě škodím, řeším věci, které stejně obyčejný smrtelník vyřešit nedokáže.

Tady ale cítím pohodu, i proto se sem ráda vracím....

2 hanech hanech | 2. srpna 2017 v 13:57 | Reagovat

štěstí je jen...,  je marné ji honit.
Milá úvaha .
mluvíš mi z duše   -  štěstí není "TO" je "V"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama