Šli jsme na hřiby a našli houby

28. července 2017 v 8:48 | miraur
Říkám si, že by ty houby už mohly začít růst. Každým rokem je to stejné. V červnu nás les lehce navnadí, pak bum! Horka a sucho. Pak začne pršet a je chladno. No, a najednou je podzim, a ani ty václavky člověk nepotká. Přitom letos se na ty hřiby fakt těším! Koupil jsem na jaře na našem jarmarku krásný košík, přesně pro účel houbaření vyrobený. Alespoň podle mne. Žena jej vidí spíše jako piknikový. Musím tedy udělat kompromis. Abych ji vylákal do lesa za účelem sběru hub, rozhodl jsem se uspořádat piknik na jedné oblíbené mýtince, která je dostatečně romantická a navíc, přímo na ní a v houští kolem stoprocentně rostou. Svolila, že teda tento kompromis bere. Jenže! Jenže nerostou. Říkám si, že by mohly růst, kdyby si každý nasbíral, když rostou, co potřebuje a zbytek nechal těm ostatním. Jenže! To se každý chválí na fejsbůku, kolik stovek nasbíral. A tak si říkám, co s těma stovkami hub asi takový úspěšný sběrač dělá. Určitě je všechny nesní. Něco asi uvaří a usmaží, něco zavaří, něco dá sušit a spousty červivých vyhodí. Škoda, že jsme takový národ houbařů hrabivých. Jeden má moc a ostatní ať si, víte co!
Můj dědeček, to byl hřibař! Kolikrát jsme šli z lesa s několika holubinkami a dvěma, třemi hříbky a sousedi se ptali: "Tak co Lojzo (dědeček se jmenoval tak krásně starosvětsky Alois, jeho maminka byla Lojzička, tedy Alojsie), rostou, rostou?" A dědeček vždycky říkával: "Šli jsme na hřiby a našli jsme houby." A my vnuci jsme po něm opakovali a pokřikovali na tetičky: Ále, šli jsme hřiby a našli jsme houbyyyyy!" A smáli jsme se tomu dvojsmyslu. Ještě víc jsme se smáli, když byl nazlobený, že nerostou a babička do něj rýpla, co přinesl. "Buka! H*vno jak ruka!" A šel se schovat do své dílny. Dědeček byl krejčí, a jaký! Dokázal ušít do týdne krásný panský oblek i s vestičkou jen na jednu zkoušku! Takový to byl mistr.
Jo, k těm houbám. I když se na ně moc těším, a mám je rád, moc jich nikdy nenajdu. Nevím, jak je to možné, ale já je v tom lese nevidím. Po mě vždycky šla sestra a měla plnou tašku a já čučím, čučím, větvičky a spadané listí obracím, a nic. Říkám si, kdyby ty hříbky alespoň pobíhaly po lese nebo měly majáčky, to bych je viděl. Ale takhle? Jsou schoulené někde, kde by to člověk ani nečekal, ani nedutají a snad čekají, že si jich nikdo nevšimne. A mají recht, většinou si jich nevšimnu třeba já! Ale když si všimnu, tak si vyberu pár adeptů a hezky jich tam nějaké nechám, aby se mohly dál pěkně množit. A ještě v lese ty sebrané očistím a okrojky zahrabu do jehličí. Dědeček říkával, že se tak množí také. Nevím, jestli je to pravda, ale zvyk je železná košile. No, a pak si ten svůj úlovek hezky donesu domů. Tam už dojde k dělení kořisti na: do máčky, do polévky, na smaženici, na sušení na Vánoce. A už se těším, jak to bude v zimě vonět.
Ale zatím nerostou. Tak až začnou, vyrazíme na ten piknik!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hanech hanech | E-mail | 2. srpna 2017 v 13:37 | Reagovat

a přece Rostou ! v Karlovicích v lese na Galíkem směr miloňovská  rozledna.
Ale nechod´po značené cestě :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama