Srpen 2017

Umění mlčet: Jak to děda říkal?

30. srpna 2017 v 10:08 | miraur
V hluku doby usedá stařec se svým vnukem v parku uprostřed megapole a učí jej dívat se se zavřenými ústy na svět. "Když budeš chvíli zticha a přimhouříš oči, svět se změní. Uvidíš věci, jaké jinak neuvidíš," hladí děda chlapce po vlasech. "Podívej. Tam přihopsala veverka a sebrala šišku," šeptá. "Tady přeletěl čmelák. Slyšíš, jak brumlá?" "Žbluňk." "To byl kapr, který plácl ocasem o hladinu…"
Seděli takto jen chvíli, zdálo se vnoučkovi. V tom se mu v kapse rozbzučel mobil. "Jé, máma!"
"No, kde jste? Je večer," strachuje mladá žena. "Mami, ještě chvilku. Děda mi slíbil západ slunce nad horským jezerem," žadoní chlapec. "Nad jezerem? Vždyť tady žádné jezero není," diví se maminka. "Děda ti blbne hlavu. Přijďte hned, jak se zešeří."
Stařec se jen usměje, znovu přivře oči a vnuk jej napodobí. V tom okamžiku se zaplivaný rybníček v jejich vidění proměňuje v obrovské horské jezero s průzračně čistou vodou, plnou pstruhů. Vypasené, takřka ochočené kachny, jakoby mávnutím kouzelného proutku roztahují křídla, a roztahují a… "Jé dědečku, to jsou přece plameňáci!" vykřikne okouzleně hoch ozářen tmavě rudou barvou zapadajícího slunce. "Pssst, ať je nevyplašíš," usmívá se spokojeně starý muž a ještě chvíli nechává chlapce splynout s čistou zemí, kterou si ve svých nitrech navzdory okolo pulzujícímu velkoměstu na okamžik vytvořili…

Blik. První lampy zahnaly nastupující šero a z nedalekého lunaparku se rozječela pouťová siréna oznamující poslední otočení na kolotoči. Starý muž jen na okamžik pokrčil rameny a odchází s chlapcem domů. Vzpomněl si, jak tam u nich při západu slunce rozezněl soused starobylou dřevěnou zvoničku. To bylo znamení běžet domů…
Ze vzpomínek jej vytrhl jeho malý neposeda. "Dědečku, možná bychom mohli příště vzít i mamku, však nemusí jen vařit."

Pámbu to tak chtěl

28. srpna 2017 v 16:34 | miraur
"Pámbu to tak chtěl," pokrčil hlavou děda a dal do kolébky malému vnoučkovi stříbrný peníz. Byl to první vnuk. Holky se nepočítají.
Čas letěl jako větrný kůň podzimní oblohou a vnouček se začal rozhlížet po tom, co by v životě dělal. I odešel do světa hledat své místo v životě. "Pámbu to tak chtěl," zamáčkla maminka slzu a přiložila synovi do baťůžku kromě rad také malý prstýnek.
Ve velkém městě se mládenec vyučil řemeslu popeláře. Lidé se mu vyhýbali pro jeho nevoňavé řemeslo a často na něj pokřikovali různé hanlivé přezdívky. "Pámbu to tak chtěl," krčil rameny, když sedával se svými přáteli nad půllitrem piva a ti mu vyčítali, že si nedokáže najít voňavější práci.
Po čase se vrátil domů. Z toho, co lidé vyhazovali, se naučil dělat krásné věci. Opravoval rozbité hrnky, sešíval rozpáraná křesla a lepil rozlámané skříňky. To vše se naučil prodávat a našetřil si malé jmění. Maminka mu přece říkala, ať nedbá na lidské řeči a naučí se dělat lidem malé radosti třeba z něčeho, co si myslí, že už nemají k užitku.
"Pámbu to tak chtěl," řekla mladá dívenka, když ji mladý úspěšný muž nasadil malý starobylý prstýnek. Vetkala si kopretinu do vlasů a dala mu hubičkou, která voněla po třešních a jarním vánku. Však si ji zasloužil, spravil tatínkovi kolo, na kterém spolu vyráželi na výlety po okolí.

Zakejhaly husy a najednou jako bílým chmýřím pokryla paní Zima ulice sněhem. A schoulený dědoušek s babičkou si vykračovali do velkého domu, kde na ně s vřískotem vyběhlo hejno střapatých vnoučat. Jedno si pohrávalo s ošoupaným stříbrným penízkem a velice litovalo, že už na světě nejsou umounění popeláři, kteří by dokázali vykouzlit ze zbytečností krásné věci. Protože, jak vyprávěl dědeček, teprve když se nová věc onosí a zůstane sama, začne vyprávět příběh všech, kteří ji používali a rozveselí srdce osamělých duší. "Pámbu to tak chtěl," mrkl dědeček na vnoučka, když mu dával ten stříbrňák.

Rovný mezi ohnutými hřbety

22. srpna 2017 v 12:00 | miraur
Byl jsem se podívat na akci pro všeobecný lid v jednom nejmenovaném městečku. Postál jsem řadu na lístky, počkal jsem si další, abych prošel turnikety. Pak jsem si postoupil do další fronty, neboť jsem dostal chuť na něco chmelového. Další řada mě čekala na ToiToi hned, jak se to pívo začalo tlačit ven. No pak jsem dostal hlad a had trpělivě čekajících také-účastníků akce píseň mého žaludku zatlumil do pianissima. Hned jak na mě přišla řada, usedl jsem s dlouze vystátou klobáskou na umělohmotném tácku do stínku na zem. Neboť na lavičky a židle u stolíků bych musel stát jakousi imaginární frontu rovněž.

Jak tak sedím napapaný a přemýšlím, zda se mám opět postavit do fronty na další pěnivý mok, abych zalil tu dobrotku, najednou se rozhrne lidská masa jako moře před holí Mojžíšovou a bez čekání vchází klaka mužů v sacích a černých brýlích. Mezi nimi důstojně klopýtá, opírán o elegantní hůlčičku, a kývající se jako třtina ve vánku jakýsi starý muž. Na dálku blbě vidím, tak jenom pro sebe hádám, kdo to asi je.
Lidé se kolem něj chvíli s úctou tetelí a trochu závistivě vzhlíží na šťastlivce, kteří s ním mizí ve VIP zóně. Pro nás, starý "fronťáky" (tak jsem si bezděčně pojmenoval nás, obyčejný lid, který čeká ve frontách na cokoliv), je tato VIP oblast prakticky nedostupná. Stejně jako nebe pro bezvěrce.

Ve VIP zóně

Jednou jsem v takové VIP zóně byl. V horkých letních dnech je to místo stinné, plné chlazených nápojů a vybraných pochutin. Pokud chcete, můžete s pohárkem lahodného moku jen tak postávat a občas zobnout do něčeho postrčeného. Občas se zde mihne někdo "důležitý" nebo nějaká celebrita. A pokud musíte na onu místnost, vykonat potřebu, každý vám rád pokyne oním směrem, kde není fronty ani jiné podobné čekací aktivity. Ovšem, když jste NO NAME, jako já, opatří vás POHLEDEM, kterým si vás zařadí do kolonky NIKDO a ihned na vás zapomene…

Rovný mezi rovnými

Říkal jsem si tehdy, přesně ta slova, která mi ukládá téma "Kde je sakra ta rovnost". Já jsem si účast na téhle luxusní párty vysloužil a zaplatil. Tito lidé jsou zde ale proto, že mají známý xicht nebo se s některým ze známých xichtů znají…
Pak mě ale napadlo, že jsou mezi námi rovnými, ještě rovnější a rovnější-rovnější a nejrovnější mezi rovnými. A právě ty nejrovnější mezi rovnými vláčejí, ať už chtějí nebo ne, do těch VIP zón, kde jsou už naštosovaní zase ti rovnější-rovnější a ještě rovnější, aby jim pochlebovali, lísali se jim a poklonkovali v touze jednou se dostat mezi nejrovnější mezi rovnými.
Prostě, jakmile jsem v té koncentrované nudě rovnostářů přišel k tomuto, mě zajímavému poznání, uvolnil jsem si kravatu, ledabyle přehodil sako přes rameno, vyhrnul rukávy a opustil ono rovnostářské nebíčko a sestoupil s úsměvem prozření "dolů" mezi obyčejné "fronťáky"…

Mezi "fronťáky"


A tady, v tom stínku a mastnou skvrnou od klobásky na tričku už vím, že rovnost je tam, kde chci, aby byla. A musím se o ni také trochu zasloužit. A protože jsem rád mezi svými "rovnými", stojím tu zatracenou frontu na párek a pivo. Kdybych chtěl být rovný s tamtěmi rovnými mezi rovnými, prostě bych udělal všechno, abych se jim vyrovnal. Otázka ovšem je, zda bych u toho rovnání neměl ohnutý hřbet.

Téma poslední zrnko: Nějak blbě jsem se zakoulel

17. srpna 2017 v 14:34 | miraur
"Nějak blbě jsem se zakoulel," řekl si poslední semenáček škodolibosti na světě a vystaven nemilosrdnému slunci, jal se sesychat v tom horším případě, či vyčkávat na blahodárnou rosu, v tom případě lepším. Ale to je konec příběhu. Začátek byl stejně tak optimistický, jako je nyní pro něj k uzoufání špatný.
Máma tohoto semenáčka, květina Závistnice Nazelenalé se spustila s čmelákem Líný-m-Moulou. Jeho nálety na svou bliznu vnímala víc než potěšeně, protože nikdo jiný se k ní celé léto ne a ne přiblížit. Ony ty holky z rodu Závistnic totiž mají specifický odér a ani to nejsou nějaké krasavice. Prostě zelené smradlavé bejlí, jak by řekla moje nebožka babička.
No a ten čmelák LínýMoula byl hóóódně barvoslepý a hlavně ztratil nedávno čich při jedné párty ve zvonečkovém háji, kde se s kamarády tak nasosali, že je raději ani kosáci nechtěli sezobnout ze strachu, že už nikdy nevzlétnou.
Takže ten náš moula moulovatej už dlouho žádnou květinku neopyloval a takovou měl chuť, že si řekl, že do čeho vrazí, to bude, jakože jeho osudové setkání. A stalo se. Vítr jej šibalsky foukl na ten prokletej palouk se Závistnicí v okamžiku, kdy nedával moc pozor. Vletěl jí přímo do okvětí a než se stačil vzpamatovat, už bylo pozdě. Nenasytná blizna Závistnice voblejzla všecek pyl, co měl LínýMoula na chloupcích a ani za tu jeho práci nenechala moulovi líznout jejího zkyslého nektaru. Prostě jej sprostě odpérovala do prostoru až chudák, ač necítil ten smrad její blizny, z toho zdechl nadobro. Nechť je mu země lehká.
Závistnice se po tom aktu chtivě voblejzla a jak už to tak chodí, hnedle jí odpadly okvětní lítsky a začalo se tvořit oplodí a plodnice a tobolka. Byla hned plná semen. I těšila se závistnice závistivým pohledům celé louky i všudy přítomným přírodozpytcům, jež ji odhalili jako poslední svého druhu a nádějí pro generace příští. Jenže to nikdo netušil, že v šošolce tobolce nyní už paní Závistnice v požehnaném stavu se odehrává souboj mezi budoucími semenáčky a vítězí nechtěné až bychom řekli kukaččí sémě škodolibce obecného zmutovaného závistnicí na neobvykle dravého agresora škodolibosti odborníky později nazvané Škodolibě závistivé prasátko z údolí Nenasytné svině.
On totiž ten čmelák moula se ještě před svým osudovým oplodňovákem vyválel ve zbytku přezrálého Škodolibce obecného, který je plodný jen v okamžiku svého skonu. Takže shoda okolností, či osud tomu chtěl, že to kukaččí sémě se nyní roztahuje v lůně paní Závistnice a požírá rasově čisté Závistníčky a bobtná v tuto bestii.
I žil na druhém straně palouku moudrý Děda Kořenář, který posledního Škodolibce obecného před páru dny i s kořeny vyrval ze svého palouku a hodil jej na kompost, aby se více nemnožil a neškodil. Věděl také, že ještě někde žije poslední květina rozsévající svým smradem po větru závist. Netušil však, jak se to všechno skoulelo a spokojeně tedy podřimoval před svou chaloupkou, nastavuje své oudy pozdě odpolednímu sluníčku.
V tom se přes jeho palouk plný voňavých a bohulibě vonících květin přehnalo stádo přírodozpytců se svými pejsky-ne-pejsky (neboť je jejich majitelé naučili jenom na granulky a oni se stali postupně vegetariány na plný ouvazek, tedy nebyli agresivní, vesele poblafkávali a namísto aby chránili své páníčky, jen se všemu divili a pováleli kdejakou travinu) a hurá za tou zvláštně "vonící" bylinou, jistě velmi vzácnou a chránění hodnou. No a jak tam běželi, ona se pyšně už skoro mateřsky "rozvoněla" ještě více svou závistí a přírodozpytci se začali kolem ní válet ve všeobecné pranici, že kdo ji jako uvidí první, po tom se bude jmenovat. A tak si jeden druhému záviděli, že v tom hluku pováleli kdeco a našeho Dědu špílmachra přes bylinky probudili. Děda-znalec jenom zahlédl co se děje a už věděl, která bije! Rychle si nasazuje respirátor, aby se nenadýchal té zplodin závisti, ještě v běhu startuje svůj kapesní plamenometek a přesným zásahem sežehává Závistnici. Ta za neslyšitelného achdoprdelejejda končí svůj závistivý život a mění se v hromádku nazelenalého popela, který opět náš vítr filuta, vědom si svého pochybení při vhození chudáka čmeláka oplodňovače do Závistnicčích osidel, rychle ten jedovatý prach rozfoukal. Tentokrát do očí válejících se přírodozptyců .
Přírodozpytci okamžitě střízlivějí ze své závistivé euforie mnou si zasažené oči a s hrůzou zjišťují, že objekt jejich vědeckého zájmu je ztracen a jak už to bývá, hledají viníka. Ten je celkem jasný, tedy volají hned do televizních stanic, bulvárním novinářům, na policii a pana státního žalobce a ochránce práv všech rostlin a sepisují žaloby a propírají vše v tisku. No, známe to. A docílí toho, že náš děda musí opustit svůj palouk, na kterém stejně už nic neroste, protože jej pošlapali ti vášniví přírodozpytci, dále pak zadumaní vyšetřovatelé při rekonstrukcích toho případu i partičky uhoněných novinářů, kteří zde natočili a sepsali srdceryvná story se všemi kolem, o tom, jak jim ta závistnická bylina chybí a vůbec, jaká ta závist byla fajn holka. A jaká je to pro svět a světový mír ztráta veliká.
Mno. V tom všem humbuku si nikdo ale nevšiml, že těsně před osudovým zásahem našeho moudrého Dědy, vyskočil z tobolky šošolky paní Závistnice jediný pozůstatek jejího posledního milostného aktu, náš semenáček Závistníček zmutovaný do své nejagresivnější formy. S uchechtnutím se v parakotoulu rychlostí blesku překulil z dosahu plamenometu i podupávajících přírodozpytců a už, už se těší, že někde zakoření. Jenomže.
Jenomže kolem všech Závistnic, nevyjímaje ani tu poslední, tráva prostě sto let neroste. Je zde vyprahlo až k nesnesení a spořivý hmyz, ptáček hladový ani další sémě-tvorné obyvatelstvo palouků a luk se zde prakticky nevyskytuje a z podvědomého strachu se mu vyhýbá.
Tu pochopil náš Závistníček, že musí obléci kožíšek beránčí, ač je v rostlinné říši rodu vlčího a musí vyčkat příhodnějšího času. I našel slupku od semena slunečnice, do které se ukryl. Tu přiletěla žežulička a s gustem se do něj pustila. Však semenáček neznalý ještě života, ve strachu upustil, to, co v maminčiné tobolce-šošolce nastřádal sežráním svých potenciálních bratříčků a sestřiček. A žežulička jej s odporem odplivla právě na to nejsušší kamenné místo, kde jsme jej zastihli na začátku našeho příběhu.

A tady nyní vyčkává svého smutného konce asi vysušením. Nicméně se začíná smrákat a vypadá to na pořádnou bouřku. A kdo ví, jak to ještě dopadne...

V novém akvárku

14. srpna 2017 v 13:17 | miraur |  Život v akvárku
Tak mě hodili do nového akvárka. Jmenuji se Divílek a patřím mezi neónky. Vyrůstal jsem od jikry až do nedávna s brášky a sestřičkami v takovém ne moc velkém v obchůdku vedle náměstí, tou první uličkou vpravo. Alespoň tak cestu k nám vždycky popisovala paní prodavačka do telefonu. Naše rodné akvárko nebylo, jak jsem říkal, moc velké. Zato nás tam bylo hodně, voda byla čistá, spousty bublinek, světla a hlavně jídla. No, honili jsme se spolu jak blázni a srandy si užili. Když nám tam pak hodili sestřenky, tak jsme si hráli na čumendu. Jedna sestřenka měla tak hezké ploutvičky, že mi nějak divně ztuhla ocasní ploutev, žábra se přisála k hlavě a já jsem se málem utopil. No, nakonec jsme se tomu moc nasmáli. Prý je to v mém věku normální. Říkali mi starší bráchové a významě mě na kolemjdoucí sestřenky pošťouchávali.
Nejraději jsem měl ale plování u hladiny u té trubičky, jak z ní vyskakovaly ty kuličky vzduchu. Strašně to lechtalo na bříšku a ryba byla takhle alespoň nejdřív u jídla.
Byla sranda také pozorovat lidi, jak na nás ťukali a nakukovali. Oni jsou takoví legrační. Nechápu, jak můžou pořádně vidět, když mají oči vedle sebe. A hlavně, jak můžou dýchat, když nejsou ve vodě. Kluci říkali, že tam uprostřed očí mají lidé žábra, díky kterým se voda ze vzduchu kondenzuje a může pak proudit dál. Ale lidé jsou prý chudáci, protože nemají žábra přizpůsobená také na vypouštění vody. Proto se jim usazuje v tělech a mají pak nejrůznější zdravotní problémy. Chudáci lidi. Na tom vzduchu, to bude asi hodně těžké vůbec přežít. Nemůžete se položit po proudu a nechat se jen tak unášet. Vzduch je totiž, kluci říkali, hódně lehký. Proto mají lidi i ploutve přizpůsobené k pohybu po dně. No, musí to být dřina.
No, a jednoho dne přišla paní prodavačka se síťkou a já nedával pozor, protože jsem zrovna čučel na ploutvičky jedné sestřenky a: Vhůůůůš! Byl jsem na vzduchůůůů! Lapal jsem po vodě a dusil jsem se a umdléval a najednou žbluňk a jeden takový malý človíček si mě nesl v igelitovém pytlíku. Ty jó. Hrůza, hrůz! Voda rychle teplala a nebyla k udýchání. V tom bác! Pytlík mu vyklouzl z rukou a už jsem se mrskal na dně. A zase žádná voda. No tak jsem se lekl, že se mi dušička cpala do hubičky a: A další hvůůůůš! Ležel jsem na dně nějaké sklenice, která smrděla po nějakém ovoci. A někdo na mě lil proud chlorované vody. Blééééé! Fůůůj! Hnusné je to na dýchání, to se nedá ani popsat. Ale byla chladná a po chvilce jsem si zvykl. Než jsem se rozkoukal, jiný člověk mě vylil do toho nového akvárka.
Řeknu vám. Se mi ulevilo. Jsou tady nějaké rostliny, na dně kamínky, štěrk a písek a můžu si v nich dovádět.

A jsou tu i jiné ryby. Bohužel, nikdo koho znám. Nikdo z rodiny. Samé jiné rasy. Musím se teda mít na pozoru.

Zoufalá suplika nešťastného trpajzlika

8. srpna 2017 v 7:20 | miraur
Dobrý den Vaše Blahorodí,

předem mého dopisu bych se Vám chtěl pane Inšpektóre přes věci a práva domácích pomocníčků a taškářů představit. Oficiálně mě nazývají "Trpaslík s červenými kalhoty", a zařazením jsem pěkně prosím schovávač a přenašeč domácích věcí a potřebných oděvních součástí. Ovšem, osobně si říkám prostě Franta. Protože Franta je nejčastější jméno, které používá ten kretén, co si mě vymyslel a, u kterého teď bydlim.
Ze začátku jsem neměl ty trapné červené rifle, ale pěkné tmavězelené manšestrové lacláčky. A nebyl jsem ani trpaslík! Ale skřítek domácníček, co všechno poschovává, když se nikdo nedívá. Ale od té doby, co se k nám nastěhovala ta holka, už se o mě nemluví jinak než o trpaslíkovi v červených kalhotkách. Fujtajbl!
Jako každý správný domácí skřítek jsem měl rád takovou tu pohodičku. Přes den jsem seděl hezky na skříni nebo na takové té tyči, jak na ní visí záclony. Krásně jsem se nudil a kýval nožičkami. Jo a chytal jsem lelky. Jak já je krásně uměl chytat! Makal jsem až v noci, až to u nás doma všechno spalo. Tu jsem zavlekl špinavou ponožku do rohu pod postel, tam jsem zašil rozečtenou knížku mezi pryčny postele a nalistoval jinou stránku. Občas jsem i pastu na zuby vymačkal nebo ji vyměnil třeba za indulonu. Nejraději jsem měl ale míchání koření ve skříni. To byla prča, když namísto soli šel do polívky cukr nebo do kávy zase sůl. Jojo... Prostě slast velká. Panu domácímu jsem pravidelně a rád schovával kapesní nože. Nejlépe ještě nové, krátce po jejich zakoupení. Jéje, co ten se je nahledal! A jakou legraci jsem měl, když je nemohl najít! A měl jsem takovou specialitku, na kterou jsem docela pyšný. Pravidelně po kapsách nacházel bankovky různé nominální hodnoty, o kterých ani nevěděl, že je před časem někde zastrčil... Na oplátku si pod nosem vždy brblal: "Franto, ty blbče, kdes to zase schoval?" Nebo, a to mě těšilo nejvíce: "Tedy Františku, jak ty to děláš, že vždycky najdeš v kalhotech tu stokorunu?"
No, a jak jsem psal výše, pak přišla ta holka. Taková střapatá, zrzavá, zrovna jako by byla moje máma, kdybych nebyl vymyšlený a hezky se narodil ve skřítkovské kolébce. Jo. Tak teda. Ta holka začala uklízet. Ale jááák?! Ona jezdí po baráku jak motorová myš a ví přesně, kde co dává. Navíc, věci přesunuje takovou rychlostí, a tak často, že člověk neví, kde mu hlava stojí. Musel jsem začít plnit své skřítkovské (podotýkám znovu, že nejsem žádný trpajzlik) povinnosti i přes den. Ona přiběhne, krásně odhozenou věc zvedne a někam ji uloží, špinavou hodí do pračky a neustále přerovnává šuplíky, kontroluje spižírnu, smýčí podlahu a v ledničce pravidelně kontroluje trvanlivost potravin. Ani kousek toho plesnivého sýra mi nedopřeje! Což je absolutně nestandardní chování a je to proti všem konvencím a mezinárodním dohodám o skřítkovských právech! Proto si také pane Vašnosto stěžuji na toto bezprecedentní jednání a žádám okamžitou nápravu! To by se jeden uběhal! A prostor pro mé povinnosti, které mi garantuje ústavní právo skřítků domácníčků všude na světě, se neustále zužuje!
Vždyť ta holka už uklízí i po setmění, když se normální člověk válí na gauči, čte si nebo kouká na bednu a dle nepsaných dohod nedává pozor. Málem jsem doplatil jednou právě na to, že jsem spoléhal na lo-y-álnost obyvatel mého domu! Ona se na tu telku totiž nedokáže soustředit a furt šmejdí očima po celém obýváku a podle toho, co říká, přemýšlí, jak jej ještě vylepšit. No, co Vám budu Vaše Povýšenosti dlouze řikat, prostě mě málem uviděla... Na poslední chvíli mě zachránil původní majitel této prokleté nemovitosti tím, že ji začal lehtat, takže se v kritickém oka-mžiku musela soustředit na to své "hihihi" a "hahaha" a "nechtohonebosepočůrám!" Bylo to o fous! O FOUS! To Vám řikám!
Pane Vašnosti, jsem opravdu v zoufalé situaci, protože navíc, když už si mě vymysleli a ještě tak blbě pojmenovali, přestali o mě teď mluvit! Což tedy pro nás vymyšlené bytosti je dosti frapantní situace, neboť se začínám ztrácet před očima. Pane! Já průhledním! A Vy moc dobře víte, co to znamená! Já už tady vlastně ani skoro nejsem, a jestli včas nezasáhnete ze své úřední moci, zmizím navždycky a vznikne tak velká škoda pro celý svět skřítků domácníčků! Protože jsem fakt makáč! A tedy škoda i pro mě, protože se mi tady líbí...
Se vší úctou Váš
sebe-zoufalý a skorozapomenutý
skřítek Franta.


P.S. Zařiďte prosím, ať třeba začnou rekonstruovat, to bych mohl rozjet největší schovávací akci v dějinách naší malé komunity. A klidně ať mi tedy říkají i trpajzlik s červenými kalhotkami.

Léta žár a Satchmova trubka

2. srpna 2017 v 9:51 | miraur
Horko je až k zalknutí. Nedělám! Rozplácl jsem se na pohovku a chvíli předstíral spánek. Možná, že jsem i na chvilku "klikl" neboť mě probudilo takové to Chr-chrCHRAa? Rychle jsem se posadil, rozhlédl jsem se a nikdo kolem. Asi jsem opravdu usnul. Budu muset jít něco dělat. Horko stále pokračuje, žádná změna. Kouknu do ledničky a nic zajímavého. Nachlazené vzorky chardonay a birelu míjím bez znatelného hnutí mysli. Přecházím tedy na terasu a zkouším luštit alespoň křížovku. Bez efektu. V tu chvíli si uvědomuji, že bych přece jenom mohl něco podniknout. Usedám za stařičké piano, sfoukávám prach z víka a hrábnu do kláves. Tak hrábnu. Na klavír jsem nikdy neuměl. Jenom si vyťukávám melodie a neuměle pod ně vkládám harmonii. Hodně mě pomáhají k tomu určené zpěvníky. Chvíli listuji, aha, tady to je… Summer time. Ponořím se zamyšleně do melodie a cítím, jak léta žár sálá nejenom z rozpálených zdí mého domku, ale také z melodie, rytmu i slov té písně. Najednou BLIK a ocitám se v zaplivaném báru kdesi v Lousianě. Starej Satchmo efektním glizem na své trubce vyjíždí do netušených výšek a černá kapela rozjíždí unavené letní blues. Do toho pomalého tempa, prodchnutého klarinetovým smutněním, začíná, jak jinak, Ella Fitzgeraldová svým temným chraplákem vyprávět letní ukolébavku. Basista s přesností lopatek parníkového kola udává rozhoupanému tempu řád a bubeník až bolestně vyčkává s druhou dobou, když krouží metličkou po činelu: Čitsáááááh, čitsááááááh, čitááááááh. Pořád dokola. Barman, samozřejmě černý jak blížící se horká noc s úsměvem opřený o barový pult vypouští kroužky dýmu z tlustého doutníku a zamilovaně až zbožně vnímá každé slovo, každé gesto zpěvačky. Do toho všeho pravidelně prořezávají hustý vzduch stařičké větřáky zavěšené ledabyle u stropu a z venku je slyšet cvrkot cikád. Prostě horké pozdní letní odpoledne kdesi u líně tekoucí Mississippi.
BLIK. Kurnik tu Gis9/6 tam nikdy nedám správně! Naštvaně zavírám víko klavíru. Přelud je pryč, ale ta chuť a vůně na patře zůstává. Napadá mě, že v ledničce mám ještě zbytek nějakého levného bourbonu a z poslední návštěvy mého světáckého bratrance zbyl i nějaký pokrčený doutník. Vytahuji starou desku s Louisem Amstrongem, usedám na terasu do houpacího křesla a zapaluji si scvrklý doutník. Vím, je to kýč, ale ta nálada se opět vkrádá s prvními tóny Satchmovy trubky do mého srdce a já ji nechci vyhánět. Je zatraceně horko a ti nejlepší černí muzikanti mě opět lákají tajemným kouzlem zvaným blues do svého zaplivaného báru k tý zatraceně líný Mississippi.