Léta žár a Satchmova trubka

2. srpna 2017 v 9:51 | miraur
Horko je až k zalknutí. Nedělám! Rozplácl jsem se na pohovku a chvíli předstíral spánek. Možná, že jsem i na chvilku "klikl" neboť mě probudilo takové to Chr-chrCHRAa? Rychle jsem se posadil, rozhlédl jsem se a nikdo kolem. Asi jsem opravdu usnul. Budu muset jít něco dělat. Horko stále pokračuje, žádná změna. Kouknu do ledničky a nic zajímavého. Nachlazené vzorky chardonay a birelu míjím bez znatelného hnutí mysli. Přecházím tedy na terasu a zkouším luštit alespoň křížovku. Bez efektu. V tu chvíli si uvědomuji, že bych přece jenom mohl něco podniknout. Usedám za stařičké piano, sfoukávám prach z víka a hrábnu do kláves. Tak hrábnu. Na klavír jsem nikdy neuměl. Jenom si vyťukávám melodie a neuměle pod ně vkládám harmonii. Hodně mě pomáhají k tomu určené zpěvníky. Chvíli listuji, aha, tady to je… Summer time. Ponořím se zamyšleně do melodie a cítím, jak léta žár sálá nejenom z rozpálených zdí mého domku, ale také z melodie, rytmu i slov té písně. Najednou BLIK a ocitám se v zaplivaném báru kdesi v Lousianě. Starej Satchmo efektním glizem na své trubce vyjíždí do netušených výšek a černá kapela rozjíždí unavené letní blues. Do toho pomalého tempa, prodchnutého klarinetovým smutněním, začíná, jak jinak, Ella Fitzgeraldová svým temným chraplákem vyprávět letní ukolébavku. Basista s přesností lopatek parníkového kola udává rozhoupanému tempu řád a bubeník až bolestně vyčkává s druhou dobou, když krouží metličkou po činelu: Čitsáááááh, čitsááááááh, čitááááááh. Pořád dokola. Barman, samozřejmě černý jak blížící se horká noc s úsměvem opřený o barový pult vypouští kroužky dýmu z tlustého doutníku a zamilovaně až zbožně vnímá každé slovo, každé gesto zpěvačky. Do toho všeho pravidelně prořezávají hustý vzduch stařičké větřáky zavěšené ledabyle u stropu a z venku je slyšet cvrkot cikád. Prostě horké pozdní letní odpoledne kdesi u líně tekoucí Mississippi.
BLIK. Kurnik tu Gis9/6 tam nikdy nedám správně! Naštvaně zavírám víko klavíru. Přelud je pryč, ale ta chuť a vůně na patře zůstává. Napadá mě, že v ledničce mám ještě zbytek nějakého levného bourbonu a z poslední návštěvy mého světáckého bratrance zbyl i nějaký pokrčený doutník. Vytahuji starou desku s Louisem Amstrongem, usedám na terasu do houpacího křesla a zapaluji si scvrklý doutník. Vím, je to kýč, ale ta nálada se opět vkrádá s prvními tóny Satchmovy trubky do mého srdce a já ji nechci vyhánět. Je zatraceně horko a ti nejlepší černí muzikanti mě opět lákají tajemným kouzlem zvaným blues do svého zaplivaného báru k tý zatraceně líný Mississippi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama