Téma poslední zrnko: Nějak blbě jsem se zakoulel

17. srpna 2017 v 14:34 | miraur
"Nějak blbě jsem se zakoulel," řekl si poslední semenáček škodolibosti na světě a vystaven nemilosrdnému slunci, jal se sesychat v tom horším případě, či vyčkávat na blahodárnou rosu, v tom případě lepším. Ale to je konec příběhu. Začátek byl stejně tak optimistický, jako je nyní pro něj k uzoufání špatný.
Máma tohoto semenáčka, květina Závistnice Nazelenalé se spustila s čmelákem Líný-m-Moulou. Jeho nálety na svou bliznu vnímala víc než potěšeně, protože nikdo jiný se k ní celé léto ne a ne přiblížit. Ony ty holky z rodu Závistnic totiž mají specifický odér a ani to nejsou nějaké krasavice. Prostě zelené smradlavé bejlí, jak by řekla moje nebožka babička.
No a ten čmelák LínýMoula byl hóóódně barvoslepý a hlavně ztratil nedávno čich při jedné párty ve zvonečkovém háji, kde se s kamarády tak nasosali, že je raději ani kosáci nechtěli sezobnout ze strachu, že už nikdy nevzlétnou.
Takže ten náš moula moulovatej už dlouho žádnou květinku neopyloval a takovou měl chuť, že si řekl, že do čeho vrazí, to bude, jakože jeho osudové setkání. A stalo se. Vítr jej šibalsky foukl na ten prokletej palouk se Závistnicí v okamžiku, kdy nedával moc pozor. Vletěl jí přímo do okvětí a než se stačil vzpamatovat, už bylo pozdě. Nenasytná blizna Závistnice voblejzla všecek pyl, co měl LínýMoula na chloupcích a ani za tu jeho práci nenechala moulovi líznout jejího zkyslého nektaru. Prostě jej sprostě odpérovala do prostoru až chudák, ač necítil ten smrad její blizny, z toho zdechl nadobro. Nechť je mu země lehká.
Závistnice se po tom aktu chtivě voblejzla a jak už to tak chodí, hnedle jí odpadly okvětní lítsky a začalo se tvořit oplodí a plodnice a tobolka. Byla hned plná semen. I těšila se závistnice závistivým pohledům celé louky i všudy přítomným přírodozpytcům, jež ji odhalili jako poslední svého druhu a nádějí pro generace příští. Jenže to nikdo netušil, že v šošolce tobolce nyní už paní Závistnice v požehnaném stavu se odehrává souboj mezi budoucími semenáčky a vítězí nechtěné až bychom řekli kukaččí sémě škodolibce obecného zmutovaného závistnicí na neobvykle dravého agresora škodolibosti odborníky později nazvané Škodolibě závistivé prasátko z údolí Nenasytné svině.
On totiž ten čmelák moula se ještě před svým osudovým oplodňovákem vyválel ve zbytku přezrálého Škodolibce obecného, který je plodný jen v okamžiku svého skonu. Takže shoda okolností, či osud tomu chtěl, že to kukaččí sémě se nyní roztahuje v lůně paní Závistnice a požírá rasově čisté Závistníčky a bobtná v tuto bestii.
I žil na druhém straně palouku moudrý Děda Kořenář, který posledního Škodolibce obecného před páru dny i s kořeny vyrval ze svého palouku a hodil jej na kompost, aby se více nemnožil a neškodil. Věděl také, že ještě někde žije poslední květina rozsévající svým smradem po větru závist. Netušil však, jak se to všechno skoulelo a spokojeně tedy podřimoval před svou chaloupkou, nastavuje své oudy pozdě odpolednímu sluníčku.
V tom se přes jeho palouk plný voňavých a bohulibě vonících květin přehnalo stádo přírodozpytců se svými pejsky-ne-pejsky (neboť je jejich majitelé naučili jenom na granulky a oni se stali postupně vegetariány na plný ouvazek, tedy nebyli agresivní, vesele poblafkávali a namísto aby chránili své páníčky, jen se všemu divili a pováleli kdejakou travinu) a hurá za tou zvláštně "vonící" bylinou, jistě velmi vzácnou a chránění hodnou. No a jak tam běželi, ona se pyšně už skoro mateřsky "rozvoněla" ještě více svou závistí a přírodozpytci se začali kolem ní válet ve všeobecné pranici, že kdo ji jako uvidí první, po tom se bude jmenovat. A tak si jeden druhému záviděli, že v tom hluku pováleli kdeco a našeho Dědu špílmachra přes bylinky probudili. Děda-znalec jenom zahlédl co se děje a už věděl, která bije! Rychle si nasazuje respirátor, aby se nenadýchal té zplodin závisti, ještě v běhu startuje svůj kapesní plamenometek a přesným zásahem sežehává Závistnici. Ta za neslyšitelného achdoprdelejejda končí svůj závistivý život a mění se v hromádku nazelenalého popela, který opět náš vítr filuta, vědom si svého pochybení při vhození chudáka čmeláka oplodňovače do Závistnicčích osidel, rychle ten jedovatý prach rozfoukal. Tentokrát do očí válejících se přírodozptyců .
Přírodozpytci okamžitě střízlivějí ze své závistivé euforie mnou si zasažené oči a s hrůzou zjišťují, že objekt jejich vědeckého zájmu je ztracen a jak už to bývá, hledají viníka. Ten je celkem jasný, tedy volají hned do televizních stanic, bulvárním novinářům, na policii a pana státního žalobce a ochránce práv všech rostlin a sepisují žaloby a propírají vše v tisku. No, známe to. A docílí toho, že náš děda musí opustit svůj palouk, na kterém stejně už nic neroste, protože jej pošlapali ti vášniví přírodozpytci, dále pak zadumaní vyšetřovatelé při rekonstrukcích toho případu i partičky uhoněných novinářů, kteří zde natočili a sepsali srdceryvná story se všemi kolem, o tom, jak jim ta závistnická bylina chybí a vůbec, jaká ta závist byla fajn holka. A jaká je to pro svět a světový mír ztráta veliká.
Mno. V tom všem humbuku si nikdo ale nevšiml, že těsně před osudovým zásahem našeho moudrého Dědy, vyskočil z tobolky šošolky paní Závistnice jediný pozůstatek jejího posledního milostného aktu, náš semenáček Závistníček zmutovaný do své nejagresivnější formy. S uchechtnutím se v parakotoulu rychlostí blesku překulil z dosahu plamenometu i podupávajících přírodozpytců a už, už se těší, že někde zakoření. Jenomže.
Jenomže kolem všech Závistnic, nevyjímaje ani tu poslední, tráva prostě sto let neroste. Je zde vyprahlo až k nesnesení a spořivý hmyz, ptáček hladový ani další sémě-tvorné obyvatelstvo palouků a luk se zde prakticky nevyskytuje a z podvědomého strachu se mu vyhýbá.
Tu pochopil náš Závistníček, že musí obléci kožíšek beránčí, ač je v rostlinné říši rodu vlčího a musí vyčkat příhodnějšího času. I našel slupku od semena slunečnice, do které se ukryl. Tu přiletěla žežulička a s gustem se do něj pustila. Však semenáček neznalý ještě života, ve strachu upustil, to, co v maminčiné tobolce-šošolce nastřádal sežráním svých potenciálních bratříčků a sestřiček. A žežulička jej s odporem odplivla právě na to nejsušší kamenné místo, kde jsme jej zastihli na začátku našeho příběhu.

A tady nyní vyčkává svého smutného konce asi vysušením. Nicméně se začíná smrákat a vypadá to na pořádnou bouřku. A kdo ví, jak to ještě dopadne...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama