V novém akvárku

14. srpna 2017 v 13:17 | miraur |  Život v akvárku
Tak mě hodili do nového akvárka. Jmenuji se Divílek a patřím mezi neónky. Vyrůstal jsem od jikry až do nedávna s brášky a sestřičkami v takovém ne moc velkém v obchůdku vedle náměstí, tou první uličkou vpravo. Alespoň tak cestu k nám vždycky popisovala paní prodavačka do telefonu. Naše rodné akvárko nebylo, jak jsem říkal, moc velké. Zato nás tam bylo hodně, voda byla čistá, spousty bublinek, světla a hlavně jídla. No, honili jsme se spolu jak blázni a srandy si užili. Když nám tam pak hodili sestřenky, tak jsme si hráli na čumendu. Jedna sestřenka měla tak hezké ploutvičky, že mi nějak divně ztuhla ocasní ploutev, žábra se přisála k hlavě a já jsem se málem utopil. No, nakonec jsme se tomu moc nasmáli. Prý je to v mém věku normální. Říkali mi starší bráchové a významě mě na kolemjdoucí sestřenky pošťouchávali.
Nejraději jsem měl ale plování u hladiny u té trubičky, jak z ní vyskakovaly ty kuličky vzduchu. Strašně to lechtalo na bříšku a ryba byla takhle alespoň nejdřív u jídla.
Byla sranda také pozorovat lidi, jak na nás ťukali a nakukovali. Oni jsou takoví legrační. Nechápu, jak můžou pořádně vidět, když mají oči vedle sebe. A hlavně, jak můžou dýchat, když nejsou ve vodě. Kluci říkali, že tam uprostřed očí mají lidé žábra, díky kterým se voda ze vzduchu kondenzuje a může pak proudit dál. Ale lidé jsou prý chudáci, protože nemají žábra přizpůsobená také na vypouštění vody. Proto se jim usazuje v tělech a mají pak nejrůznější zdravotní problémy. Chudáci lidi. Na tom vzduchu, to bude asi hodně těžké vůbec přežít. Nemůžete se položit po proudu a nechat se jen tak unášet. Vzduch je totiž, kluci říkali, hódně lehký. Proto mají lidi i ploutve přizpůsobené k pohybu po dně. No, musí to být dřina.
No, a jednoho dne přišla paní prodavačka se síťkou a já nedával pozor, protože jsem zrovna čučel na ploutvičky jedné sestřenky a: Vhůůůůš! Byl jsem na vzduchůůůů! Lapal jsem po vodě a dusil jsem se a umdléval a najednou žbluňk a jeden takový malý človíček si mě nesl v igelitovém pytlíku. Ty jó. Hrůza, hrůz! Voda rychle teplala a nebyla k udýchání. V tom bác! Pytlík mu vyklouzl z rukou a už jsem se mrskal na dně. A zase žádná voda. No tak jsem se lekl, že se mi dušička cpala do hubičky a: A další hvůůůůš! Ležel jsem na dně nějaké sklenice, která smrděla po nějakém ovoci. A někdo na mě lil proud chlorované vody. Blééééé! Fůůůj! Hnusné je to na dýchání, to se nedá ani popsat. Ale byla chladná a po chvilce jsem si zvykl. Než jsem se rozkoukal, jiný člověk mě vylil do toho nového akvárka.
Řeknu vám. Se mi ulevilo. Jsou tady nějaké rostliny, na dně kamínky, štěrk a písek a můžu si v nich dovádět.

A jsou tu i jiné ryby. Bohužel, nikdo koho znám. Nikdo z rodiny. Samé jiné rasy. Musím se teda mít na pozoru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hanech hanech | E-mail | 20. srpna 2017 v 14:21 | Reagovat

stačí malá nepornost a jsi "na dně" to je hned čumilů ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama