Září 2017

Temnota vlčího vytí

27. září 2017 v 10:08 | miraur
Po kolena v blátě deru se temnou roklinou. Za mnou dva vlci lehce v pravidelném tempu dobíhají. Už cítím jejich dech, už cítím pach smrti. Nemohu se odlepit z té černé kaše a kolena mě bolí až k neuvěření. Strach prostupuje každou nitku mého bytí. Srdce tluče jako o závod a vlci se blíží tou ztemnělou roklí…
Za co? Panebože, za co!? Zoufalství se stupňuje a bere mi sílu odpoutat se a udělat jakýkoliv pohyb. A vlci se blíží…
Ta větev stromu, jako záchranný kruh v poryvu větru napřahuje svou dlaň. Držím se jí, jak se jenom může držet trosečník posledního trámu svého škuneru. Jen ten mě drží nad hladinou. A už slyším cvakáním vlčích čelistí dech jejich smrdutý po hnilém masu a šplhám se po větvi, výš a výš. Vlčí slintání už neslyším a jen směji se zoufalstvím a úlevou zároveň. Sedím na větvi a oddychuji. "Hajzli jedni! Dnes jste bez večeře," s úlevou si utírám z obličeje bahno předchozího zápolení. Pot na mých zádech chládne a vítr mrazivě v tom ranním šeru mě znovu připomíná, že ještě není konec. Ti vlci tam stále jsou a čekají.
V tom slyším, že ticho kolem je ještě tišší než obvykle a vlci s kňučením rychle se stahují do blízkého křoví. Rozhlížím se kolem a chlupy v zátylku se mi vztyčují a hrdlo se mi stahuje a srdce mi chce vyskočit z těla ven.
Od větve se se neslyšně odlepuje hlava obrovského hada. Tělo má velké jak má noha a hlava velikosti ragbyového míče se kývá neslyšně ze strany na stranu v tanečním rytmu rumby smrti. Žluté zářící oči sledují mě, vystrašenou myš, v ledovém zaujetí. Jen hudba jazyka ssssssslibuje blížícííííííí se tssszzzapoměnííííí. Až téměř chlácholivý pocit po tom běsnícím běhu mě objímáááá. A už se začínám kývat v tom rytmu, v té předehře posledního záblesku vědomí…
Had se pomalu ssssune. Už slyším drrrhnutí šššupin o kůru stromu. Už cítím jeho chladný deeechhh, už nadechnout zapomínáááám sssse a jenom srdce, kdyby se změnilo v samopal, bylo by nejrychlejší zbraní na světě tudu-tu-dutudutdtdtdtdtdt.
Prásk! Buch! Plesk!
Doprdelééééeeee! Opět se válím v bahně a vlci se v mlází pohnuli. Had naštvaně zasyčel a udiveně zavřel tlamu. Unikl jsem jen o vlásek jeho čepelím v hubě. Větev nevydržela tíhu okamžiku a naštěstí pro mě mé tělo poslala kam patřím. Do dalšího pekla. Znovu nabírám dech a vyjevení vlci mi snad z nostalgie dávají náskok. Než zavyjí, mám šanci. Vždyť tam, jen kousek dál už roklina končí a oheň lovců mi dává jistou naději.

Haúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!

Bláznů už je celý svět

26. září 2017 v 7:50 | miraur
Ve slunečním svitu babího léta. Nastavil jsem tvář tomu jasu, té záři, tomu zbytku tepla. Prostoupilo mě docela. V té chvíli vyhřívání se jak kocour na zápraží, jak pstruh v mělčině, jak káně v teplém proudu větru, uviděl jsem na přimhouřenou průchod do světa jiného, do vesmíru přitažlivého, jsoucna pohádkově líbezného.
Z dálky v mlhavém ale třyptném oparu jsem zahlédl starce s holí a dlouhým vousem a zářivým nebesky modrým pohledem, jak přátelsky kývá mým směrem, jak láká mě medovým hlasem, však jazykem neznámým i věděl jsem, že těmi dveřmi když vkročím do toho světa, už nikdy nebude nic jako dřív.
Ačkoliv nitrem jsem spíše strašpytel a váhavec, usmál jsem se, pokynul a s vánkem jsem vplul do toho mírem sálajícího světa bez zastavení. Všude byly vzrostlé stromy. Prastaré velikány. V jejich větvích šuměla mě neznámá píseň, jakoby vzdálená ozvěna starobylé píšťaly, laskala mým uším. A všude takový zvláštní klid a třpytivý polojas.
Ten stařec tam stále stál a usmíval se tak měkkce až rodinně a beze slov mi podal křišťálový kámen. Nerost v mých dlaních se rozzářil do tísice odlesků a jako lampa v noci začal přitahovat světélkující jiskřičky z celého okolí. To světlo se zhmotňovalo, množilo a doslova zářilo hudbou. Melodií tak úžasnou a přitom jednoduchou, až zrak i sluch přecházel. To světlo mne celého prostoupilo, stejně jako před chvílí paprsky podzimního slunce. Nyní ovšem zanechávalo ve mně vzpomínky jakéhosi vědění. Zdálo se mi ve zlomku okamžiku, že vím vše, že vše obsahuji a vše obsahuje mne.
V neviditelných sférách na mne mluvily jakési příjemné až hladivé hlasy plné porozumění a něhy. Ten kouzelný svět kolem mne se v tom světle rozpouštěl a mizel. Prastaré stromy v záři ztratily svou mohutnost, zprůhledněly a přitom tam byly i když nebyly. Starý muž už vůbec nebyl starý. V blankytném vánkem se vlnícím šatu, na hlavě věnec z dubového listí a žaludy z něj postupně dozrávaly a odpadávaly a opět vyrážely další ratolesti plné jehnědů a malých zelených žaludů. Ten muž se smál už ne takřka bezzubými ústy ale krásnými vybělenými zuby a jeho hůl též zářila a pnula se a rozkvétala a rašila v bouři rození.
Vše se měnilo v rychlých sledech mladí a stáří. Rozpuk a zmar. Jaro, léto, podzim a zima. A já jsem stál uprostřed toho víření a nic mě nevtahovalo do těch dějů. Jen jsem vše viděl, o všem jsem věděl a vše jsem znal. Až udiven jsem sledoval své nitro, které bylo součástí toho dění a přitom nekřičelo jako mnohokrát před tím hrůzou a zděšením, že nejsem připraven. V klidu mé mysli jsem věděl, že připraven jsem, že nemusím nic dělat, že stačí jen být. A já jsem byl, i když jsem nebyl a bylo to krásné a šťastné a zářivé a hravé a přitom prázdné.
I ustalo to vše jako když kouzelník mávne svým proutkem, jako když slunce zakryje mrak, jako když pstruh ve skoku zajede do zpěněné vody.
A stál jsem opět opřený o zídku, stále se nastavující podzimnímu slunci a na přimhouřenou spatřujíce ty neviditelné dveře, jak se přivírají a zakrývají mým zrakům ten fantaskní svět a toho muže-starce, jehož úsměv mě ještě naposledy povzbudil.

A byl konec. Odlepil jsem se na cestu domů, přemýšleje o tom všem a jistý tím, že nikomu to nemohu sdělovat, neboť bláznů už je plný celý tento svět.

A proč ne...

14. září 2017 v 8:25 | miraur
Rozhodnutí padlo krátce po šestnácté hodině odpoledne. Navlékám na sebe holínky, beru pršiplášť, klobouk a čagan po dědovi, košík a vyrážím do mlhy a deště.
V lese je tajemné pološero. Sotva rozeznávám spadané listí od kamenů. Občas zakopávám o bludné kořeny a slyším, jak se mi sojka chechtá. Dech se mi krátí, když takřka po kolenou stoupám k hřebeni. Na horizontu pod mraky pluje velká káně. Déšť šustí mezi větvemi jako tajemná kapela skřítků a zlobivých rusalek. V úpatí malé roklinky si podřepávám ke studánce. Odhrnu rukou spadané větvičky a do dlaní nabírám vodu. Je křišťálově čistá a chladivá. Hbití čolci, ti malí vodní dráčci mizí pod kameny a kmotra ropucha znuděně zalézá pozpátky zpět pod svůj lopuch.
Starým šátkem si stírám pot ze zátylku, nabírám dech a opět mizím v mlází. V tom prásk a vhúp! A přede mnou se vzepne do úprku statná laň. "Ty vole! Sem sa málem po*ral, jak sem se lekl!" Chechtám se sám sobě a jdu dál. Déšť ustává, ale je stále hodně vlhko. Usedám na pařez a ani si téměř nevšimnu, že kousek ode mne mě hypnotizuje zajíc. "Janku, skoč!" šeptám si jen tak pro sebe. A Janek skočil. Dup!, a byl ten tam. Sundávám klobouk, rozepínám si propocenou košili a cítím, jak se mi látka lepí na kůži. Vytahuju jablko a čutorku s čajem a medem. Vedle je obrovský kopec mraveniště. Taková megapole v hmyzím světě. Dávám na vrcholek ohryzek a pozoruji, jak mizí pod těly a kusadly pilných dělníků.
Začínám se usmívat a dívám se do prázdného košíku. "To je ale krásně," myslím si a radost mi pumpuje energii do celého těla. Kousek dál je šípkový keř. "S prázdnou přece jenom neodejdu."
Po chvíli je plný šípinek a planých trnek. Bude aspoň na zimu, když přijde nachlazení.
Domů se vracím, až když se smráká. Vlastně mě přivolává klinkání klekání z malé dřevěné zvoničky, kterou tady máme. U nás nejezdí pan Lorenc. U nás chodí Klekanice. Děcka, které po klekání, nejsou v peřinách, odnesou! Húúú J

Však už jsem doma. "Kdes byl? A proč´s kdesi lozil? Však hřiby letos nerostou a v televizi byl takový pěkný pořad o přírodě…"

Démoni v nás?

6. září 2017 v 15:01 | miraur
Zazvonil zvon a země se pode mnou rozpustila jako led pod náporem slunce. Začal jsem se propadat v té podivně olejovité tekutině stále hloub a hlouběji až jsem narazil na pevné dno. Dno? Možná zem. V tom okamžiku i ta tekutina, která vlastně zpomalovala můj pád, zmizela jako jarní mlha v horách. Stál jsem v ohromném sálu gotického slohu a byla mi zima. V dálce jsem zahlédl světlo plápolajícího ohně a zazněla kakofonní hudba ponurých varhan. Snad vytrysklá ze samotného jícnu pekla…. Pekla! Mihlo mě hlavou. Tady někdo řekl do prdele… PEKLA!? Jako zvíře zahnané do kouta, zježily se mi v zátylku všechny chlupy. No, počkat! Něco tady nehraje. V pekle má být dle všeho horko k zalknutí, plné ohně, dýmu, sýry těch… no, pekelných bytostí. Démonů a tak.

No, ale tam v dálce je nějaký oheň. Jdu tam. Respektive až nadzemsky lehce a rychle se blížím na druhou stranu sálu. Z obrovského krbu sálá žár. Před ním je trůn, v něm sedí, Kdosi. Hledí zamyšleně do plamenů a říká, aniž by otevřel ústa. "Tak vítej. Jsi v pekle. Pekel je ale víc. Tady jsi v mrazivém oddělení, neboť jsi byl po celý život pyšný jak led. Tam dál, branou ohně vejdeš do pekla žhavějšího než jakákoliv poušť tam u vás v pravé poledne, žhavější než láva." Aniž bych se musel ptát, ihned ta Bytost odpověděla na myšlenku s otazníkem, která mě prolétla hlavou. "Do té řekněme, ohnivé části pekla se dostávají lidé žárliví a plní hněvu. Tyto jejich, hm…, životní vášně jsou totiž mírně řečeno teplejší povahy," usmívá se pod vousy. " Ne. Na lakomce, skrblíky a pomlouvače se mě neptej. Takovou žumpu jsi ještě pod nosem neměl," zasmál se na celé kolo, ne zle, jen s pochopením.
"Vím, ptáš se, kde jsou všechny ty duše, kde jsou démoni, kteří je trápí a kdo jsem já," na okamžik zvážněl, jakoby posmutněl.
"Všechny ty, jak říkáte duše, jsou spoutáváni svými návyky jako ocelovými lany. Pýcha, vášeň, strach, zlost, a tak dále, a tak dále, to jsou ti vaši démoni, kteří tě svazují a utahují, až vás zadusí. Vy pak, opustíte na okamžik své ztrápené schránky, propadnete se sem, nebo na jiné místo, kde si vyslechnete, jak se věci mají. Pokud pochopíte, vstoupíte do zrcadla svých myslí. Pokud ne, démoni vašich dní vás znovu vytáhnou do dalšího a dalšího zrození."
"A kdo jsem já?" "Zkus hádat, ale nemám rohy ani svatozář," opět ten jeho úsměv.
V tom mě něco napadlo. Mluvil přece o zrcadle a žádné tu není. "Aha?!" směju se na celé kolo jak blázen. A on se směje také! "Správně!" podáváme si ruce. "Pokud se nebojíš, řekni to všem," mrká na mě a mizí…
Sotva otevřu oči, šimrá mě ranní slunce do nosu. Usmívám se nad tím snem a pouštím si zprávy. Moderátor vypočítává, kde zas někdo hodil bombu, který politik je vlastně korupčník a proč naši fotbalisti znovu prohráli…

Opět se mi objeví v hlavě ten sen. "Aha?! Démoni asi útočí," usmívám se. Jak je to prosté. "To mě ale nikdo nikdy neuvěří!"