Bláznů už je celý svět

26. září 2017 v 7:50 | miraur
Ve slunečním svitu babího léta. Nastavil jsem tvář tomu jasu, té záři, tomu zbytku tepla. Prostoupilo mě docela. V té chvíli vyhřívání se jak kocour na zápraží, jak pstruh v mělčině, jak káně v teplém proudu větru, uviděl jsem na přimhouřenou průchod do světa jiného, do vesmíru přitažlivého, jsoucna pohádkově líbezného.
Z dálky v mlhavém ale třyptném oparu jsem zahlédl starce s holí a dlouhým vousem a zářivým nebesky modrým pohledem, jak přátelsky kývá mým směrem, jak láká mě medovým hlasem, však jazykem neznámým i věděl jsem, že těmi dveřmi když vkročím do toho světa, už nikdy nebude nic jako dřív.
Ačkoliv nitrem jsem spíše strašpytel a váhavec, usmál jsem se, pokynul a s vánkem jsem vplul do toho mírem sálajícího světa bez zastavení. Všude byly vzrostlé stromy. Prastaré velikány. V jejich větvích šuměla mě neznámá píseň, jakoby vzdálená ozvěna starobylé píšťaly, laskala mým uším. A všude takový zvláštní klid a třpytivý polojas.
Ten stařec tam stále stál a usmíval se tak měkkce až rodinně a beze slov mi podal křišťálový kámen. Nerost v mých dlaních se rozzářil do tísice odlesků a jako lampa v noci začal přitahovat světélkující jiskřičky z celého okolí. To světlo se zhmotňovalo, množilo a doslova zářilo hudbou. Melodií tak úžasnou a přitom jednoduchou, až zrak i sluch přecházel. To světlo mne celého prostoupilo, stejně jako před chvílí paprsky podzimního slunce. Nyní ovšem zanechávalo ve mně vzpomínky jakéhosi vědění. Zdálo se mi ve zlomku okamžiku, že vím vše, že vše obsahuji a vše obsahuje mne.
V neviditelných sférách na mne mluvily jakési příjemné až hladivé hlasy plné porozumění a něhy. Ten kouzelný svět kolem mne se v tom světle rozpouštěl a mizel. Prastaré stromy v záři ztratily svou mohutnost, zprůhledněly a přitom tam byly i když nebyly. Starý muž už vůbec nebyl starý. V blankytném vánkem se vlnícím šatu, na hlavě věnec z dubového listí a žaludy z něj postupně dozrávaly a odpadávaly a opět vyrážely další ratolesti plné jehnědů a malých zelených žaludů. Ten muž se smál už ne takřka bezzubými ústy ale krásnými vybělenými zuby a jeho hůl též zářila a pnula se a rozkvétala a rašila v bouři rození.
Vše se měnilo v rychlých sledech mladí a stáří. Rozpuk a zmar. Jaro, léto, podzim a zima. A já jsem stál uprostřed toho víření a nic mě nevtahovalo do těch dějů. Jen jsem vše viděl, o všem jsem věděl a vše jsem znal. Až udiven jsem sledoval své nitro, které bylo součástí toho dění a přitom nekřičelo jako mnohokrát před tím hrůzou a zděšením, že nejsem připraven. V klidu mé mysli jsem věděl, že připraven jsem, že nemusím nic dělat, že stačí jen být. A já jsem byl, i když jsem nebyl a bylo to krásné a šťastné a zářivé a hravé a přitom prázdné.
I ustalo to vše jako když kouzelník mávne svým proutkem, jako když slunce zakryje mrak, jako když pstruh ve skoku zajede do zpěněné vody.
A stál jsem opět opřený o zídku, stále se nastavující podzimnímu slunci a na přimhouřenou spatřujíce ty neviditelné dveře, jak se přivírají a zakrývají mým zrakům ten fantaskní svět a toho muže-starce, jehož úsměv mě ještě naposledy povzbudil.

A byl konec. Odlepil jsem se na cestu domů, přemýšleje o tom všem a jistý tím, že nikomu to nemohu sdělovat, neboť bláznů už je plný celý tento svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama