Temnota vlčího vytí

27. září 2017 v 10:08 | miraur
Po kolena v blátě deru se temnou roklinou. Za mnou dva vlci lehce v pravidelném tempu dobíhají. Už cítím jejich dech, už cítím pach smrti. Nemohu se odlepit z té černé kaše a kolena mě bolí až k neuvěření. Strach prostupuje každou nitku mého bytí. Srdce tluče jako o závod a vlci se blíží tou ztemnělou roklí…
Za co? Panebože, za co!? Zoufalství se stupňuje a bere mi sílu odpoutat se a udělat jakýkoliv pohyb. A vlci se blíží…
Ta větev stromu, jako záchranný kruh v poryvu větru napřahuje svou dlaň. Držím se jí, jak se jenom může držet trosečník posledního trámu svého škuneru. Jen ten mě drží nad hladinou. A už slyším cvakáním vlčích čelistí dech jejich smrdutý po hnilém masu a šplhám se po větvi, výš a výš. Vlčí slintání už neslyším a jen směji se zoufalstvím a úlevou zároveň. Sedím na větvi a oddychuji. "Hajzli jedni! Dnes jste bez večeře," s úlevou si utírám z obličeje bahno předchozího zápolení. Pot na mých zádech chládne a vítr mrazivě v tom ranním šeru mě znovu připomíná, že ještě není konec. Ti vlci tam stále jsou a čekají.
V tom slyším, že ticho kolem je ještě tišší než obvykle a vlci s kňučením rychle se stahují do blízkého křoví. Rozhlížím se kolem a chlupy v zátylku se mi vztyčují a hrdlo se mi stahuje a srdce mi chce vyskočit z těla ven.
Od větve se se neslyšně odlepuje hlava obrovského hada. Tělo má velké jak má noha a hlava velikosti ragbyového míče se kývá neslyšně ze strany na stranu v tanečním rytmu rumby smrti. Žluté zářící oči sledují mě, vystrašenou myš, v ledovém zaujetí. Jen hudba jazyka ssssssslibuje blížícííííííí se tssszzzapoměnííííí. Až téměř chlácholivý pocit po tom běsnícím běhu mě objímáááá. A už se začínám kývat v tom rytmu, v té předehře posledního záblesku vědomí…
Had se pomalu ssssune. Už slyším drrrhnutí šššupin o kůru stromu. Už cítím jeho chladný deeechhh, už nadechnout zapomínáááám sssse a jenom srdce, kdyby se změnilo v samopal, bylo by nejrychlejší zbraní na světě tudu-tu-dutudutdtdtdtdtdt.
Prásk! Buch! Plesk!
Doprdelééééeeee! Opět se válím v bahně a vlci se v mlází pohnuli. Had naštvaně zasyčel a udiveně zavřel tlamu. Unikl jsem jen o vlásek jeho čepelím v hubě. Větev nevydržela tíhu okamžiku a naštěstí pro mě mé tělo poslala kam patřím. Do dalšího pekla. Znovu nabírám dech a vyjevení vlci mi snad z nostalgie dávají náskok. Než zavyjí, mám šanci. Vždyť tam, jen kousek dál už roklina končí a oheň lovců mi dává jistou naději.

Haúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Meduňka Meduňka | Web | 1. října 2017 v 8:41 | Reagovat

Bezvadné! Takové ssssugestivní. Zařazuji do výběru na tema-tydne.blog.cz :-)

2 miraur miraur | E-mail | 1. října 2017 v 12:47 | Reagovat

Děkuji :-)

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 2. října 2017 v 14:07 | Reagovat

Při čtení jsem se skoro bála. Je to opravdu sugestivní příběh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama