Píseň válečníka srdce

2. listopadu 2017 v 11:27 | miraur

V bojích vlastního života uzrál jsem k názorům, že svět se díky mým výbuchům o nespravedlnosti sice nezmění, ale mohu, když od světa jen o krok odstoupím, s lehkostí jarního vánku uchopit věci do vlastních rukou.

Nejprve jsem bojoval se spiknutím proti mně. Všichni kolem byli silnější, krásnější, úspěšnější, vtipnější a pro druhé pohlaví přitažlivější. Pak jsem zjistil, že nejsem na světě sám, že jsem jen kolečko v soukolí, zrnko písku či kapka v moři.

No, nezměnilo to sice mé zadumání, alespoň jsem ve své bitvě nebyl sám. Byly nás miliony.

Pak přicházely a odcházely dívky mých snů a mé srdce po každé další prohrané bitvě bylo silnější, i když zasmušilejší. Přesto jsem bojoval o každou další květinu jak smyslů zbyvených. Až mě napadla lest motýla. Objevoval jsem další a další květy, aniž bych je utrhl. Zpíval jsem jim své válečné písně a ony mi dávaly napít nektaru. Pak dozrál čas a z motýla se stal zahradník, který slouží už jenom jediné růži a nesní o jiných květech v zahradách sousedních.

Nejpalčivější boj však nastal, když jsem se musel postavit do vřavy, která měla ukázat, zda obstojím také sám před sebou. Neboť všechno kolem poukazovalo na to, že nejednám tak, jak se ode mne vyžaduje. Nezachovávám dědictví svých otců, neopravuji rodný dům, nesázím stromy a neplodím syny. Výčitky ze strany rodiny byly tak bolestivé, že jsem jednoho rána vzal to nejnutnější a strategicky jsem opustil předem ztracenou vartu. Neutíkal jsem z boje, jenom jsem potřeboval nasát vzduch svobody, nabít se energií vítězů a roztáhnout křídla.

V tom odloučení, kdy jsem nic nežádal a vše co jsem získal, zanechával jsem v otevřené dlani, zrodil se ve mně válečník. Odhodil jsem hůl a kutnu poutníka svého nitra a ozdobil se zbrojí bojovníka. Mým brněním se stala trpělivost, mým mečem pozornost a mou silou bezprostřednost. Začal jsem válku ne s celým světem, který se změnil v příznivé okolnosti mého rozvoje, ale sváděl jsem bitvy daleko dramatičtější. Zaútočil jsem na svého největšího nepřítele. Své já.

Byl to boj hodný velkých hrdinů dávnověku. Sváděl jsem bitvy vítězné a urpěl jsem velké porážky. Můj nepřítel zaútočil vždy, když jsem polevil v pozornosti, či vpustil do svého srdce hněv, strach či připoutanost.

Přitáhl jsem tedy uzdu koni své mysli ještě více a zaostřil meč své pozornosti. Také brnění jsem znovu vyleštil tak, aby má pozornost neustupovala ani během nocí. Zapaloval jsem táborové ohně a hlídal své sny.

Plný síly a naděje vrátil jsem se do svého rodného domu, který jsem opravil, zasadil jsem strom a zplodil syny.

Přestože můj nepřítel stále vyčkává na příhodný okamžik, nebojím se jej. Přestal jsem jej krmit svými sny, obavami a nadějemi a on slábne. Když snaží se zaútočit, je to jen ozvěna dnů minulých. Dnes už vím, že můj boj svět nezmění. Přesto držím stále stráž. Snad v dobách, které přicházejí, neupadnu do nastražených tenat a nakonec zvítězím. Ne pro sebe, ale pro své blízké. Neboť drak mého já ještě neřekl poslední slovo. Cítím to.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 AIM! AIM! | Web | 2. listopadu 2017 v 14:57 | Reagovat

Velmi dobře napsané, všichni se tak nějak probojováváme životem :)

2 stories-of-a-chaotic-mind stories-of-a-chaotic-mind | Web | 6. února 2018 v 19:37 | Reagovat

Dobre napano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama