Kdyby nás naši neřezali

12. prosince 2017 v 11:13 | miraur
"Jestli se přerazíš, tak si mě nepřej!" Volala za mnou vždycky maminka, když jsem profrčel na kole kolem našeho dvora jen pár dní poté, co mě bratranci naučili na tom pekelném vynálezu jezdit.
"Jestli se zabiješ, už mě nechoď na oči," říkávala babička, když jsem bral na ramena lyže a tyčky a vykračoval jsem si k blízkému kopci.
Coby dítě školou povinné jsem si tyto i další připomínky bral velmi k srdci a přemýšlel jsem, co kdyby se to opravdu stalo. Třeba kdybych se přerazil. Co tím mamka myslela? Jakože se zlomím v pase nebo si zlomím nohu? Nebo prostě se přelomím o zábradlí? Ta druhá část výhrůžky byla jasná. Jako čerstvě přeražený dostanu sekec mazec, neboli világoš, čili pořádně za vyučenou.
S babiččinou pohrůžkou to bylo těžší. Kdybych se zabil, jak bych mohl přijít babičce na oči? Jako děcko jsem byl samozřejmě pravidelným účastníkem pohřbů v rodině i dědině. Ale tam žádný zabitý nebyl. Byly tam jenom nebožtíci.
Ale ve filmech, tam už zabití byli! A jak zabití! Představoval jsem si, že mě Komančové umučí u kůlu a já ani nemuknu, nebo že mě drábi pověsí za žebro na hák jak mého oblíbeného hrdinu dětství - Jánošíka. Vždycky jsem si představoval, jaké to asi je, nechat se pověsit na hák. Viděl jsem zavěšené žebra u řezníka a myslím, že jsem si představoval, jak to musí i bolet. Ale jak se takové zavěšení dělá, jsem si jen dětsky domýšlel. Ve filmu o mém hrdinovi z padesátých let, to nebylo úplně přesně popsané. Zbojník - lidumil si zatančil kolem šibenice a vyskočil na ten hák a všude se rozhořely vatry na jeho počest. Mno, v dospělosti jsem se k tématu vrátil až s novým filmovým zpracováním. Tam mně vyrazilo dech, že milého už zmučeného lupiče dotáhli na dvorek, tam ho tím hákem prošpikovali jak žížalu a vytáhli nahoru. Fuj! Vysel tam jak kapr v udírně. Hrozná představa. A muka z dětství se mi na několik nocí vrátila. Co kdyby mě tak vytáhli… Hrůza!

Abych se ale vrátil k babičce. Z její průpovídky jsme coby malí smradi mívali samozřejmě srandu. Protože, když se někdo zabije, to je jasné, už nemůže přijít nikomu na oči, že? Ale jako děcka jsme to vnímali hlavně tak, že kdyby se nám něco stalo, babička by byla smutná a to jsme samozřejmě nechtěli. Stejně jsme ale nakonec s pořezaným prstem, bodnutím od vosy nebo včely, s odřeným kolenem i rozbitým nosem jako první přiběhli právě za ní. Babička nám bolínko pofoukala, pohladila nás, obvázala a ještě jsme dostali nějakou sladkost. Pak nás ale stejně čekalo to, že nás mamka nebo taťka obrazně řečeno přerazili. Očekávaný trest naštěstí kolikrát bolel méně, než co jsme utržili během dětských her.

No, ale musím přiznat sám sobě, že kdyby nás tehdy naši neřezali, vyrůstali bychom jak křoví v lese a nic by z nás nebylo. "Jak ty pláňata," říkával zase dědeček, který rád chodíval po okolí a rouboval plané jablka, aby na nich mohly růst sladké a voňavé plody. Však se zpívá v jedné lidové písničce: Ohýbaj ma mamko, dokáď sem já Janko. Až já budem Jano, neohneš ma mamo…
Kdyby mí prarodiče a mamka ještě žili, určitě bych jim za tu krásnou výchovu občasného seřezání poděkoval s vroucím pocitem vděčnosti.

Naštěstí máme doma ještě taťku. A na něj s radostí, když vyráží za svými dědkovskými radostmi s vrstevníky, vždycky povolávám. "Jestli se přerazíš, tak si mě nepřej!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hrachajdice hrachajdice | Web | 12. prosince 2017 v 12:14 | Reagovat

Moc hezky se to četlo , dýchá z toho laskavost :-)

2 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 12. prosince 2017 v 14:19 | Reagovat

Taky se mi to líbí. Člověk až později pochopí, jak to rodiče nebo babička mysleli dobře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama