Únor 2018

Mladá mysl, zábava až do smrti

20. února 2018 v 12:48 | miraur
Mládí je stav mysli. Pokud se člověk neztrapňuje v padesáti puberťáckými nápady typu: však já těch dvacet piv a půl litru rumu dám, jistě se dokáže s mladistvým elánem překutálet i do období zrání a postupného zetlení.
Onehdy jsem potkal paní, která doslova zářila mladistvým elánem, ač o berličce, přicupitala ke svému kolu, naskočila jak sokolka a hvůůůůš. Byla pryč. Tu samou paní jsem pak zahlédl, když byla oblečena v lidovém kroji. Berličku sebou. Jakmile mělo přijít vystoupení a ona měla dostát své povinnosti, hodila čagánek mezi židličky a krok sun krok v rytmu polky proskotačila dobrých deset minut na jevišti. Juchúúúú! Paní má skoro devadesát a prohnala toho sedmdesátiletého mladíka v kole tak, že nestačil lapat po dechu.
Anebo chlapi. Dědci u nás na vesnici nejraději posedávají u piva, laškují slovně s děvčaty, co jim ten chléb vezdejší točí a nosí, a také je pochlopkávají. A pomlouvají svého vrstevníka, který má v žilách stále krev a nejenom vzpomínky a pivo a našel si děvčicu. "Blbec! Má osmdesát a ta jeho čtyřicet…!" Říkám jim, ať nezávidí a také se k něčemu zmůžou. "A proč jako? Mám rád svůj klid" říká "dědek" Jura, kterému ještě nebylo ani pětatřicet a svou ženu dokáže rozdráždit akorát tím, že zapomene nejmladšího syna vyzvednout včas ze školky, neboť žízeň byla veliká.

Mladost je prostě radost a doslova v každém věku. Jak říkával můj strýc: "Do padesáti sa drž starších a uč sa. Od padesáti sa drž mladších a raduj sa s nima."

Vzkaz do své budoucnosti

6. února 2018 v 12:14 | miraur
V mém dalším životě si rozhodně nenechám radit od nikoho, co mám dělat a jak. Pokud teda si budu pamatovat to, co vím teď. Což si asi pamatovat nebudu, tak teda bych byl moc rád, aby si někdo pamatoval, co si teď pamatuju a pěkně mě to naučil. Ne, že bych toho dotyčného chtěl poslouchat, pouze budu akceptovat jeho vědění, neboť budu vědět, že je to mé vědění, které vím teď, a které musím vědět i v tom příštím životě. A ten někdo, mi musí nějak šetrně říci, že je to mé vědění z mého současného, tedy v budoucnu už minulého života. Chápete?

Takže žádné to musíš dělat a tamto nedělej, protože ti to říkám! Nebo… i tvůj dědeček to tak dělal a táta a všichni kolem. Ne! To bychom si nerozuměli! Slyšíte, vy tam v budoucnu?! Hezky mi prosím pak někdo jenom promněte oči, odfoukněte závoj z mysli a lehce profoukněte uši! Tak abych jenom nahlédl do svého minulého, tedy současného života a řekl: AHÁ! A pak ještě: Už vím! A nakonec: děkuji, můžete jít…


Mám ale takové neblahé tušení, že to tak jednoduché nebude. Neboť se budu muset napřed naučit chodit, což nebude bez potíží, pak mluvit, počítat, číst, něco dělat abych se uživil, milovat i milovat se, dohadovat se, souhlasit i nesouhlasit. Nějaký čas mi potrvá, než mi zase tělo dospěje, pak bude lehce stárnout, bude se chtít rozmnožovat. Ach jo… Sám to zase nezvládnu. Pomůže mi tam někdy někdo?