Tu rybičku mám pořád

14. března 2018 v 15:10 | miraur
Uondán každodenním shonem hledám útočiště. V televizi nic není a knihy mě dnes nelákají. Roztopím tedy v kamnech, stejně jak to dělávala babička, uvařím si šípkový čaj a usednu do houpacího křesla od Thonetů. Přivírám oči a nechávám se unášet teplem sálajícím z kamen, vůní toho čaje a pohupováním…
Kombinace toho všeho, s hlasitým tikotem hodin, mě zcela bezpečně přenese do dětství. Jeden zhup, druhý, usrknutí voňavého elixíru a všechno se mění. Světnice se mění, stejně jako mizí šero pod doteky ranního slunce.
Najednou se ocitám ve staré kuchyni. Babička právě zatopila a chystá palačinky. Jsou prázdniny a brzy ráno. S dědou se chystáme na houby. Paprsky ranního slunce se prodírají záclonou a na parapetu bzučí u chaloupky s dešťovým panáčkem a sluneční panenkou otravná moucha.
Košík je připravený, jen vyrazit. Srkáme v tichosti bílou kávu a palačinkami s marmeládou z černých malin si mastíme břicho aj hubu…
Krása. Určitě bude horko, ale v ranním oparu, který se nese nad dědinou je příjemně. Dědeček mě dal na hřiby křivák. Krásnou rybičku. Leskne se na slunci úplně.. no úplně jak pstruh pod splávkem v potůčku, který přeskakujeme. "Je horko," říká děda. "Víš co? Pstruh na másle je stejně lepší jak hřiby…" A už vyzouvá gumáky a vyhrnuje nohavice. "Ale babička chce dělat máčku…" "Ticho!" říká polohlasem. "Radši mi pojď pomoct…"
"Žjúúúú," snažím se šeptat, ale moc mi to nejde. "Dědečku, ta voda je fakt studenááá." Ale už jsem zabořený až po krk v tůňce a po vzoru dědy šmátrám mezi kořeny. "Máš něco?" ptá se potichu. "Mááám.. mááám.." zajíkám se hrůzou i štěstím zároveň. "Tak jej pomalu hlaď až k ocasu, podeber ho rukama. Pak stiskni a pomalu vytáhni," říká děda vzrušený lovem. Mě srdce tluče až v krku a dělám vše podle jeho inštrukcí. "Juchůůůů! Mám, mám," výskám a voda kolem stříká. V kapičkách se perlí na slunci jako sklíčka. Podávám úlovek dědečkovi. Obratně rybu usmrcuje a opatrně balí do lopuchu…
…za to dopoledne jsme chytili pět krásných pstruhů. Pro mě, sestru, dědu, babičku a kmotřenku. Babička sice brblala, ale nakonec nám je udělala na másle se solí a kmínem. Mňam, to byla dobrota…
Tik tak, tik tak… ze sladkého pohupování v krajině dětství mě vyhání neodolatelná chuť na toho pstruha. Za okny je studené předjaří a v potocích už dávno ryby nejsou. Po rekultivaci je vybraly vydry, které musíme chránit. Pstruzi se nemají před nimi kam schovat, tak v potoce nejsou. Navíc, rybáři náš potok vybírají co půl roku aby to, co zbylo, převezli do revírů, kam za peníze chodí další adepti Petrova cechu.
No, nic. V mražáku máme dva pstruhy duháče, které jsme koupili za nekřesťanské peníze v supermarketu…
Ale vykuchám je tou rybičkou od dědy. Mám ji v šuplíku pořád schovanou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 beallara beallara | Web | 14. března 2018 v 15:37 | Reagovat

Pohupovala jsem se s tebou v tom nádherné nostalgickém rytmu, když bylo všechno zalité sluncem a pohodou...

2 realistkadneska realistkadneska | 15. března 2018 v 10:37 | Reagovat

Tak to bylo počteníčko, má fantazie pracovala na plné obrátky a bylo mi při tom krásně. :-)

3 marketabrigitte marketabrigitte | E-mail | Web | 15. března 2018 v 18:31 | Reagovat

Ten článek pohladí dušičku, je krásně napsaný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama