Červen 2018

Asi si za to můžu sám

20. června 2018 v 8:59 | miraur
Ulehaje do trávy, poznal jsem opět tíhu své chandry, svého smutnění. Unaven jsem nechal běžet své myšlenky jako oblaka na nebeské báni nade mnou, přemítaje, kde jsem zase udělal chybu.
Začalo to přece tak nevinně. Narozením. Tedy mým narozením. Byl jsem jako každé dítě zvídavý až zvědavý. Hltal jsem všechno kolem jako houba vodu. Rozeznal jsem pstruha od lipana v horské tůni, ropuchu od skokana pod lopuchem i zpěv skřivana v povětří od típání sýkory.
Pod tvrdou rukou otcovou jsem také rychle začal rozpoznávat, co se smí a co se nesmí, co je dobré, co zlé a co se má a co se nemá. Maminka a babičky mě pak společně s ostatními vnuky utěšovaly nějakou tou sladkostí a otevřenou náručí. Jak byly něžné ty jejich upracované ruce, když hladily…
Ještě než jsem začal chodit do školy, vděčně jsem listoval slabikářem a louskal hlásky, pak slova, pak věty jako o závod. Ve škole se mi ta chuť poznávat pomalu vytrácela. Zdálo se mi totiž, že věci, které jsem chtěl znát, jsem prostě věděl tak nějak odjakživa. Ale ty, na které jsem snad neměl vlohy ani chutě, ne a ne do hlavy dostat. Ani pod tíhou otcovy těžké, slévárenské ruky tam prostě ty vědomosti nepadaly. A možná právě proto.
Nebyl jsem nikdy sportovní povaha. Nechápal jsem, proč být někde nejrychleji, první, proč doskočit nejdál atd. A křik a spílání trenérů a cvičitelů všeho druhu mě připadal podivný a zbytečný.
Možná právě v tomto prenatálním stavu mé dospělosti jsem se zařekl a přestal jsem bojovat tam, kde to bolelo… Ano, myslím, že tam se to někde stalo…
Právě proto asi dodnes rád dělám věci, které mi jdou tak nějak hladce, třebaže jsem u toho zedřený jak pes. A vášnivě nerad zas dělám práci, která mi není po chuti, přestože mi jde na pohled lehce a obratně.
Jsem v tom tak nějak zacyklen. A přestože vím, jak by to mělo zafungovat, abych dokázal to, nebo udělal toto, nedbám a překvapen se dívám sám na sebe, jak jsme zoufalý a nemohoucí, přestože stačí třeba jenom zvednout telefon, nebo šroubovák, nebo říct někomu děkuji či mám tě rád.
Je to však na mou duši tíha tak nesmírná, že s pocitem jakoby v rozteklé smole uvězněn, nemohu zvednout nohu, ruku ani mysl. Jen smutně a s tíhou na srdci smutně se dívám sám na sebe a čekám, až se něco stane, a jelikož se nestane nic, kromě toho, že se na mě šéf útrpně podívá, žena mě zjebe a kamarádi se mi vysmějí, ulehám s nastupující chandrou do svého lože, abych tu chmuru velikou zaspal.
Někdy však, jako kapička živé vody přiskočí inspirace, či jiný popud a ta tíha věků, ta pavučina snů, která mě drží v tenatách, se rozpustí jakoby zázrakem, či mávnutím kouzelného proutku a stejně jako pstruh v potoce mrsknu sebou, radostně vytáčím potřebná čísla, vyřizuji dříve nemožné věci, šroubuji ty hrozné poličky, radostně si pohvizdujíce oblíbené písničky a objímám svou milovanou ženu, která mě ještě před hodinou naštvala další "nepochybně oprávněnou" poznámkou.
Snažím se v návalu energie dělat všechny ty věci, které po mě ostatní chtějí, bez koulení očních bulev, s úsměvem na rtu a s vtipnými poznámkami, dokud někoho tím nenaštvu nebo se nevyčerpám, abych opět zapleten se do sítí svých chander, ulehl v tísnivém usebrání v samotě nory svého vlastního nitra.
Tak den za dnem se tyto stavy střídají a budou se střídat, dokud nepochopím, že je to vše jenom iluze mých představ, která mě svazuje i osvobozuje dle plánu, který jsem si naordinoval snad kdysi v mládí, když jsem kličkoval mezi otcovými tresty a konejšivými náručemi ženského pokolení našeho rodu.

Opravdu chcete mít srdce na pravém místě?

7. června 2018 v 8:42 | miraur
Řeknu vám, mít srdce na pravém místě, tedy fyzicky, je nesmírná výhoda v okamžiku, kdy vás považují třeba za upíra. Ovšem než si tuto výhodu užijete, musíte projít a zažít spoustou nepříjemností.
Začne to třeba tím, že vaše milující matka nebo nová známost zjistí přiložením své láskyplné dlaně na levou část vaší hrudi, že… ???? Nad hlavou se jí objeví velký otazník, pak ještě větší vykříčník !!!! a z úst vyletí něco jako: Ježišmarjájózef! Tobě netluče srdceéééééé! Ty jsi nemrtvýýýýý!!!


Pokud žijete v nějaké zapadlé oblasti, kde lišky dávají dobrou noc a fráteři určují, co je dobré a co zlé, máte filozoficky řečeno tedy doslova PROHRÁNO. To, že vám "netluče" srdce se roznese velmi rychle. Lidé vás přestanou zdravit, začnou se vám vyhýbat a nepustí v neděli do kostelíčka. A nikomu to nevysvětlíte, protože najednou nemáte komu.

Mno. A pak se jednou chlapi v hospodě při pivku a něčem ostřejším prostě domluví, že se s vámi musí něco udělat, protože se sousedovi narodilo mrtvé tele, v ovčíně NĚKDO zardousil pět ovcí a babka z pasek vás viděla při ouplňku, jak chodíte po střeše zrovna tam, jak má komůrku moc pěkná dcera pana řídícího. Víte, však ta jak je pořád bledá chudinka. Je úplně průhledná. Jakoby ji něco, nebo někdo vysával energii nebo dokonce krev?! A šuškyšuškyšušky…!

A odplata už jede na plné obrátky. Najednou zjistíte, že vás sousedi, ano, samozřejmě i vaše rodina, ženou někam za vesnici. No, ano, právě tam, jak jste si jako děti hrávali na upalování zlých čarodějnic.


No, a v okamžiku, kdy na vás střílí stříbrnou šipku nebo zatloukají olšový kolík tam, co byste měli mít srdce, vás při troše štěstí nezabijí. ANO, tady je ten okamžik, kdy je dobré mít srdce na PRAVÉM MÍSTĚ.

Ovšem. Tato výhoda se o několik dní později může znovu zvrtnout ve váš další problém. Protože po řádném pohřbu až se proberete z mdloby, kterou vám způsobil ten zatracený kolík a ztráta krve, VSTANETE Z HROBU. Tedy, pokud vás klasicky jako upíra položí do mělkého hrobu někde v lese, ledabyle vás zaháží a k smrti vyděšení utečou domů.

Vy víte, že jste živí a hledáte pomoc samozřejmě mezi blízkými. Ti vás ale v oprávněném děsu nejprve zasypou všemi zásobami česneku, co doma mají a pak vás polejí kýblem svěcené vody. Tím si ale, a zase kvůli vám, sami zasejí do svého podvědomí další rychle klíčící semínka děsu. Neboť každý začínající medik ví, že hygiena je půl zdraví a česnek je přírodní antibiotikum. Tedy ta rána, která zůstala po kolíku či střele, se rychle a bez potíží zahojí. Vás to sice bolí, ale protože jste raději zalezení někde dále od lidí (po ruce vždycky bývá nějaká ta babka kořenářka, která se ani čerta nebojí a protože vás rodila, zná vaši diagnózu), rychle se v klidu hojíte a nabíráte síly.

V případě, že byste se pokusili o opětovný kontakt s příbuzenstvem nebo dokonce s místním lékařem, máte jistotu nějaké další vychytávky ve způsobu vašeho usmrcení. Například by vás mohla vlastní babička polít terpentýnem nebo benzínem a dcera podpálit. U toho by jistě zpívaly s hrůzou v hlase nějakou pěknou písničku z kostela ve stylu Na Velehradě bratři ze Soluně nebo Ejhle oltář… Pokud by vás ještě před tím neumlátili růžencem nebo znovu nepropíchli pro změnu křížkem, který visel pro podobné případy na stěně nade dveřmi.

Za rodinným lékařem bych asi taky pro jistotu nechodil. Zřejmě by vám z čistě vědeckého zájmu pro změnu chtěl uříznout hlavu, a třeba zrovna tím nožem, kterým si chtěl právě nakrájet ledvinky na přípravu pozdní svačinky.


A tyto všechny hrůzy by mohl teoreticky člověk podstoupit, pokud by měl srdce na pravém místě.
Tak co, moji milí upírci? Je tady snad ještě někdo, komu je líto, že NEMÁ srdce na PRAVÉM MÍSTĚ ;-)