Asi si za to můžu sám

20. června 2018 v 8:59 | miraur
Ulehaje do trávy, poznal jsem opět tíhu své chandry, svého smutnění. Unaven jsem nechal běžet své myšlenky jako oblaka na nebeské báni nade mnou, přemítaje, kde jsem zase udělal chybu.
Začalo to přece tak nevinně. Narozením. Tedy mým narozením. Byl jsem jako každé dítě zvídavý až zvědavý. Hltal jsem všechno kolem jako houba vodu. Rozeznal jsem pstruha od lipana v horské tůni, ropuchu od skokana pod lopuchem i zpěv skřivana v povětří od típání sýkory.
Pod tvrdou rukou otcovou jsem také rychle začal rozpoznávat, co se smí a co se nesmí, co je dobré, co zlé a co se má a co se nemá. Maminka a babičky mě pak společně s ostatními vnuky utěšovaly nějakou tou sladkostí a otevřenou náručí. Jak byly něžné ty jejich upracované ruce, když hladily…
Ještě než jsem začal chodit do školy, vděčně jsem listoval slabikářem a louskal hlásky, pak slova, pak věty jako o závod. Ve škole se mi ta chuť poznávat pomalu vytrácela. Zdálo se mi totiž, že věci, které jsem chtěl znát, jsem prostě věděl tak nějak odjakživa. Ale ty, na které jsem snad neměl vlohy ani chutě, ne a ne do hlavy dostat. Ani pod tíhou otcovy těžké, slévárenské ruky tam prostě ty vědomosti nepadaly. A možná právě proto.
Nebyl jsem nikdy sportovní povaha. Nechápal jsem, proč být někde nejrychleji, první, proč doskočit nejdál atd. A křik a spílání trenérů a cvičitelů všeho druhu mě připadal podivný a zbytečný.
Možná právě v tomto prenatálním stavu mé dospělosti jsem se zařekl a přestal jsem bojovat tam, kde to bolelo… Ano, myslím, že tam se to někde stalo…
Právě proto asi dodnes rád dělám věci, které mi jdou tak nějak hladce, třebaže jsem u toho zedřený jak pes. A vášnivě nerad zas dělám práci, která mi není po chuti, přestože mi jde na pohled lehce a obratně.
Jsem v tom tak nějak zacyklen. A přestože vím, jak by to mělo zafungovat, abych dokázal to, nebo udělal toto, nedbám a překvapen se dívám sám na sebe, jak jsme zoufalý a nemohoucí, přestože stačí třeba jenom zvednout telefon, nebo šroubovák, nebo říct někomu děkuji či mám tě rád.
Je to však na mou duši tíha tak nesmírná, že s pocitem jakoby v rozteklé smole uvězněn, nemohu zvednout nohu, ruku ani mysl. Jen smutně a s tíhou na srdci smutně se dívám sám na sebe a čekám, až se něco stane, a jelikož se nestane nic, kromě toho, že se na mě šéf útrpně podívá, žena mě zjebe a kamarádi se mi vysmějí, ulehám s nastupující chandrou do svého lože, abych tu chmuru velikou zaspal.
Někdy však, jako kapička živé vody přiskočí inspirace, či jiný popud a ta tíha věků, ta pavučina snů, která mě drží v tenatách, se rozpustí jakoby zázrakem, či mávnutím kouzelného proutku a stejně jako pstruh v potoce mrsknu sebou, radostně vytáčím potřebná čísla, vyřizuji dříve nemožné věci, šroubuji ty hrozné poličky, radostně si pohvizdujíce oblíbené písničky a objímám svou milovanou ženu, která mě ještě před hodinou naštvala další "nepochybně oprávněnou" poznámkou.
Snažím se v návalu energie dělat všechny ty věci, které po mě ostatní chtějí, bez koulení očních bulev, s úsměvem na rtu a s vtipnými poznámkami, dokud někoho tím nenaštvu nebo se nevyčerpám, abych opět zapleten se do sítí svých chander, ulehl v tísnivém usebrání v samotě nory svého vlastního nitra.
Tak den za dnem se tyto stavy střídají a budou se střídat, dokud nepochopím, že je to vše jenom iluze mých představ, která mě svazuje i osvobozuje dle plánu, který jsem si naordinoval snad kdysi v mládí, když jsem kličkoval mezi otcovými tresty a konejšivými náručemi ženského pokolení našeho rodu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama